28 Cdo 3377/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3377/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2020 Spisová značka:28 Cdo 3377/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3377.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Žaloba určovací Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 14 předpisu č. 290/2002Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 115/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3377/2020-405 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) Camp Dobřichovice, s. r. o., se sídlem v Dobřichovicích, Tyršova 1153, identifikační číslo osoby: 27123448, zastoupené Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 23/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 21 Co 265/2019-370, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 21 Co 265/2019-370, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 8 C 23/2016-325, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 1901/3 a parc. č. 1904/1, obou v katastrálním území Dobřichovice (výrok I.), a určil, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 1901/3 a parc. č. 1904/1, obou v katastrálním území Dobřichovice, v rozsahu, v jakém jsou tyto pozemky dle nového stavu vymezeny v geometrickém plánu pro průběh hranice určené soudem ze dne 11. 12. 2017, číslo plánu 1826-22/2017, který byl vyhotoven Ing. Lubomírem Čechem a je nedílnou součástí tohoto rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalobci k rukám jeho zástupce ve výši 65.824,- Kč a České republice na účet Okresního soudu Praha -západ ve výši 21.487,29 Kč (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2019, č. j. 21 Co 14/2019-301, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky jsou historickým církevním majetkem, jehož vlastníkem byl žalobce, přičemž postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, došlo k jeho převzetí státem způsobem naplňujícím majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dovodil, že k přechodu předmětných pozemků z majetku státu do vlastnictví žalované 1), respektive jejího právního předchůdce, jakožto vlastníka zapsaného do katastru nemovitostí na základě ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně dalších zákonů (dále „zákon č. 290/2002 Sb.“), došlo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“), přesto však s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), zkoumal okolnosti tvrzeného přechodu vlastnického práva na právního předchůdce žalované 1). Dospěl přitom k závěru, že předmětné pozemky sloužily k rekreaci a k výdělečné činnosti, aniž by byla naplněna podmínka existence sportovního zařízení na předmětných pozemcích (§ 14 zákona č. 290/2002 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění účinném do 31. 12. 2016 – dále „zákon č. 115/2001 Sb.“). Nadto uvedl, že protokol o předání a převzetí majetku státu dle ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. byl v rozporu s ustanovením § 15 téhož zákona sepsán až po datu stanoveném zákonem. Nedůvodnou pak shledal námitku vydržení předmětných pozemků, neboť žalovaná 1) se nestala dobrověrným nabyvatelem předmětných pozemků. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných (toliko proti výrokům II., III. a IV.) rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 21 Co 265/2019-370, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se zamítá žaloba s tím, aby bylo určeno, že žalovaná 2) je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 71.400,- Kč, žalované 2) ve výši 4.500,- Kč a České republice na účet Okresního soudu Praha-západ ve výši 21.487,29 Kč (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že byly splněny předpoklady pro přechod předmětných pozemků na právního předchůdce žalované 1) dle ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb., jelikož na projednávanou věc lze vztáhnout závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3011/2006. Dle názoru odvolacího soudu byl navíc právní předchůdce žalované 1) při podpisu protokolu o předání a převzetí majetku státu v dobré víře, neboť měl naprostou důvěru ve státní orgány, že převáděné pozemky nejsou zasaženy restitucemi, a rovněž se mohl důvodně domnívat, že za sporné pozemky byla žalobci již poskytnuta finanční náhrada v souladu s ustanovením § 15 zákona č. 428/2012 Sb. Dále vyzdvihl, že předmětné pozemky tvoří funkčně a polohově propojenou součást areálu autokempu, pročež je i z tohoto důvodu nelze vydat žalobci. Uzavřel proto s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedené stanovisko Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), že je namístě výjimečné prolomení blokace církevního majetku, neboť při konkurenci vlastnického práva státu zeslabeného legitimním očekáváním majetkového vypořádání žalobce a vlastnického práva žalované 1), je zapotřebí poskytnout ochranu vlastnickému právu žalované 1) jako slabší straně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, jakož i pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Předně dovolatel upozorňuje na porušení svého práva na spravedlivý proces. Dále se domnívá, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu posuzoval postavení žalobce a jím uplatňovaný nárok prizmatem finanční náhrady poskytované dle ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. Poukazuje rovněž na nesprávnou aplikaci závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3011/2006, na projednávanou kauzu ze strany odvolacího soudu a táže se, zda lze za sportoviště ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2016, považovat i ubytovací a rekreační zařízení, v nichž je umožněno sportovat pouze částečně. Má též za to, že se odvolací soud zpronevěřil judikatuře dovolacího soudu, jestliže se zabýval zastavěností předmětných pozemků a jejich přináležitostí k areálu, aniž by k této problematice bylo provedeno dostatečné dokazování a přednesena tvrzení a aniž by zohlednil případnou dělitelnost areálu a proporcionalitu vzájemně si kolidujících práv. Domnívá se, že obstát nemůže ani hodnocení dobré víry žalované 1), neboť odvolací soud dobrou víru žalované 1) neposuzoval objektivně ke všem okolnostem, nýbrž pouze ve vztahu k podpisu předávacího protokolu. Dle názoru žalobce přitom nejsou dány ani mimořádné okolnosti, jež by svědčily ve prospěch po