28 Cdo 3413/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3413/2024-495 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, proti žalovaným 1. L. B., a 2. I. V., zastoupeným JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, o 1.558.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 120/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2024, č. j. 61 Co 147/2024-458, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2024, č. j. 61 Co 147/2024-458, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 1. 3. 2024, č. j. 8 C 120/2021-414, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalované zaplatily společně a nerozdílně 1.558.400 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II a III). Žalobce svůj nárok opřel o tvrzení, že právní předchůdkyně žalovaných I. V. starší, s níž žil před její smrtí (dne XY) v družském vztahu, uznala dne 29. 3. 2019 vůči žalobci svůj dluh ze smlouvy ze zápůjčky poskytnuté za účelem rekonstrukce bytové jednotky. Soud ovšem dospěl k závěru, že podpis I. V. starší na dotčené listině je zfalšován, přičemž další žalobcem navrhované důkazy se vztahovaly k prokázání jednotlivých plateb, které žalobce uskutečnil za života své družky, a nebyly způsobilé prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud proto dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno o existenci zmíněného právního jednání. 2. Žalobou uplatněný nárok pak nebylo možné posoudit podle pravidel o bezdůvodném obohacení [§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], jelikož žalobce s I. V. starší žil v předmětném bytě, aniž hradil nájemné. Jím poskytovaná plnění tak směřovala jednak ke zvelebování společného bydlení obou druhů, jednak k nákupu věcí a služeb, které žalobce užíval a čerpal spolu se svou družkou. Ani při prokázání žalobních tvrzení by tedy nebylo možné dovozovat, že se I. V. starší obohatila na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu, a že by nyní její dědičky byly povinny takto nabytý majetkový prospěch vydat. Pakliže by se žalobce po žalovaných domáhal plnění z titulu investice do majetku jejich matky, musel by tento nárok uplatnit samostatnou žalobou; soud změnu žaloby v tomto duchu v souladu s § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepřipustil, neboť dosavadní výsledky dokazování, vztahující se výlučně k uznání dluhu ze smlouvy o zápůjčce, by nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě. 3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, č. j. 61 Co 147/2024-458, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výrocích II a III jej změnil (výroky II a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud konstatoval, že žalobce se žalobou uplatněného nároku domáhal na základě tvrzení o uzavření smlouvy o zápůjčce. Teprve poté, co vyšlo najevo zfalšování podpisu I. V. starší na uznání dluhu ze zápůjčky, navrhl žalobce změnu žaloby a chtěl se sporné částky domáhat z titulu bezdůvodného obohacení Taková změna by však byla procesně nehospodárná a spočívala by v úpravě skutkových tvrzení, na jejichž základě se žalobce domáhá zaplacení sporné sumy. Institut změny žaloby přitom nemá sloužit k obcházení neúspěchu žalobce s uplatněním žalovaného nároku, a je proto zapotřebí, aby požadavek vycházející z odlišných skutkových tvrzení uplatnil novým žalobním návrhem. Soud prvního stupně tudíž dospěl k přiléhavému závěru, že žalobcem navržená změna žaloby nemohla být připuštěna, a žalobu zamítl z důvodu neprokázání smlouvy o zápůjčce uzavřené s matkou žalovaných. 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, dle níž je právní kvalifikace skutkového stavu věcí soudu. Lze-li podřadit žalobou uplatněný nárok po právní stránce pod jinou právní normu, než uvádí žalující strana, je povinností soudu toto právní posouzení provést. V případě, že se nezdaří prokázat uzavření žalobcem tvrzené smlouvy o zápůjčce, je zapotřebí, aby soud rozhodný skutkový děj posoudil podle pravidel bezdůvodného obohacení. Taková změna právní kvalifikace přitom nikterak nezakládá změnu skutkového stavu. 5. Žalobce v projednávané věci tvrdil, že I. V. starší zapůjčil 1.558.400 Kč za účelem financování rekonstrukce bytu a studia paní V. na gastronomické škole. Okresní soud se však zaměřil výlučně na problém pravosti uznání dluhu ze zápůjčky a neprovedl žalobcem navržené důkazy prokazující jednotlivé platby provedené ve prospěch matky žalovaných. Jestliže soudy nižšího stupně za dané situace, v níž žalobce v průběhu celého řízení tvrdil vynaložení finančních částek ve prospěch I. V. starší, neaplikovaly na zjištěný skutkový stav úpravu bezdůvodného obohacení, postupovaly v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Návrh žalobce na změnu žaloby byl pak pouhým posledním pokusem, jak docílit posouzení sporného nároku dle § 2991 a násl. o. z., jelikož jeho předchozí návrhy v tomto směru byly soudem prvé instance odmítnuty. Fakt, že tomuto návrhu nebylo vyhověno, je tak ve výsledku vedlejší, neboť se nejednalo o případ, v němž by bylo změny žaloby zapotřebí. 6. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. 7. K dovolání se vyjádřily žalované, argumentujíce, že podle žalobních tvrzení měly být titulem k požadovanému plnění smlouva o zápůjčce a prohlášení o uznání dluhu ze dne 29. 3. 2019, které však bylo prokazatelně zfalšováno. Až v momentě, kdy nepravost podpisu vyšla najevo, navrhl žalobce změnu žaloby. Nepřípustnost takového postupu však soudy věrohodně zdůvodnily. Dovolatelem citovaná judikatura poté na projednávanou věc nedopadá. Z těchto důvodů žalované navrhují, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl. 8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání žalobce je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky možnosti přiznat plnění z titulu bezdůvodného obohacení při neprokázání tvrzené smlouvy o zápůjčce. 12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu konstantně zastává názor, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že sporná částka byla poskytnuta na základě smlouvy o zápůjčce a žalovaný ve lhůtě splatnosti příslušný obnos nevrátil, avšak podle názoru soudu existence dané smlouvy není prokázána a jiný důvod přesunu hodnot mezi účastníky řízení není tvrzen, nepředstavuje změnu skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících právo na vydání bezdůvodného obohacení (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sen. zn. 29 ICdo 122/2019, nebo jeho usnesení ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1983/2019, a ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3405/2023). 13. Smlouva o zápůjčce (§ 2390 o. z.) je přitom považována za smlouvu reálnou, což znamená, že nevzniká jen na základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky vydlužiteli. Zapůjčitel, který uplatňuje právo na vrácení zapůjčených peněžních prostředků, musí u soudu dokázat nejen to, že s vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i to, že tyto peníze vydlužiteli skutečně předal. Prohlášení, že se zapůjčitel domáhá příslušné částky z titulu smlouvy o zápůjčce, v sobě tudíž zahrnuje i tvrzení, že taková částka byla vydlužiteli též předána. O nepřípustnou změnu předmětu řízení proto nejde, neboť takto vylíčené skutkové okolnosti jsou pro úvahy o bezdůvodném obohacení (§ 2991 o. z.) dostatečnou oporou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne