28 Cdo 3474/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3474/2024-801 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 170/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2024, č. j. 11 Co 6/2024-724, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 11 Co 6/2024-724, rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 10. 2023, č. j. 3 C 170/2020-670, potvrdil ve výrocích I a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni a bylo rozhodnuto o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a zrušil jej v nákladovém výroku II a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu); o nákladech řízení bylo následně pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 9. 2024, č. j. 3 C 170/2020-736, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2024, č. j. 11 Co 224/2024-775. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku ocenění právním předchůdcům žalobkyně v rozhodném období (z hlediska zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ,,zákon o půdě“) odňatých a posléze pro překážky stanovené zákonem o půdě nevydaných pozemků. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1351/10, a nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019. sp. zn. III. ÚS 2280/18. Kladla taktéž otázku vhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, coby náhradního zemědělského pozemku. Poukazovala na okolnost, že pozemek je dle platného územního plánu situován v ploše bydlení. Vyjadřovala názor, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1838/2020. 3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§ 11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již lze – s ohledem na § 28a zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhlášky č. 182/1988 Sb.“); shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb. se oceňují podle § 11a odst. 14 zákona o půdě i pozemky náhradní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku. I v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). 6. Dovolací soud ve své judikatorní praxi aproboval pak i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, spolu s další tam citovanou judikaturou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je pak otázkou především skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 984/2020. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. 7. Závěr o charakteru jednotlivých odňatých pozemků i v daném případě učinily soudy na základě konkrétních skutkových zjištění a jejich komplexního hodnocení (z předloženého znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., vyplynulo, že odňaté pozemky v tam vymezeném rozsahu byly určeny k výstavbě již od 30. let minulého století, kdy znalkyně vycházela i ze srovnání směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1964 s dříve platnou územně plánovací dokumentací, byť u některých pozemků došlo ke změně jejich účelového určení, i následnou realizací výstavby). 8. K tomu lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, nebo usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022), jež pro ocenění pozemků jako určených pro stavbu (při naplnění dalších výše vzpomenutých kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování [kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné (schválené) územně plánovací dokumentace], kdy na podporu přijatých závěrů o povaze těch kterých pozemků lze pak i v nyní posuzované věci argumentovat i dalším historickým vývojem stavební činnosti v dané oblasti. Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu i v tom závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, z