28 Cdo 3483/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3483/2020 citace  Název judikátu:Les jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 1. 2021 Spisová značka:28 Cdo 3483/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3483.2020.2 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 34 předpisu č. 128/2000Sb. § 14b předpisu č. 131/2000Sb. § 2 písm. a) předpisu č. 289/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 4. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3483/2020-183 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. R., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované městské části Praha-Kolovraty, IČ 002 40 346, se sídlem v Praze-Kolovratech, Mírová 364/34, zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, o 226.150,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 110/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 16 Co 155/2020-130, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 16 Co 155/2020-130, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 26 C 110/2019-99, uložil žalované zaplatit žalobkyni 226.150,10 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 933.913,90 Kč i zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalobkyně požadovala úhradu 1.160.064 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalovaná v období od 15. 3. 2016 do 31. 12. 2016 užívala její pozemky parc. č. XY a XY v katastrálním území XY bez právního důvodu. Soud vzal za prokázané, že pozemky byly v roce 1998 bez povolení orgánu ochrany zemědělského půdního fondu zalesněny, v rozhodném období pak byly užívány občany žalované jako lesopark, tedy jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, respektive § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“). Nemovitosti žalobkyně přitom podle rozhodnutí orgánu ochrany zemědělského půdního fondu vydaného na základě § 1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 334/1992 Sb.“), nebyly pozemky určenými k plnění funkcí lesa, na něž by se vztahovalo právo volného vstupu dle § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Žalované užíváním pozemků žalobkyně coby veřejného prostranství bez právního důvodu vznikl majetkový prospěch, který soud poměřoval hladinou obvyklého nájemného. V rozsahu odpovídajícím takto vyčíslenému bezdůvodnému obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] bylo možné žalobě vyhovět, ve zbytku pak soudu nezbylo než ji zamítnout. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 16 Co 155/2020-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl též co do částky 226.150,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud aproboval závěr o vlastnictví pozemků parc. č. XY a XY žalobkyní i o příslušnosti těchto nemovitostí k zemědělskému půdnímu fondu. Neztotožnil se však se závěrem, že dotčené pozemky, jež navzdory svému faktickému osázení stromy na konci 90. let nebyly nikdy vyňaty ze zemědělského půdního fondu, představují veřejné prostranství. Obvodní soud ve svých úvahách nijak nezohlednil skutečnost, že se předmětné pozemky nacházejí vně „obydlené městské části“ a že jsou územním plánem určeny k plnění funkce lesa, což platilo i v rozhodném období. Veřejností byly fakticky užívány jako les podle § 19 odst. 1 lesního zákona, a nelze proto dovozovat, že by měly charakter veřejného prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb. (právně se s ohledem na nikdy neprovedené odnětí zemědělskému půdnímu fondu jedná o ornou půdu). Žalobkyni tudíž požadovaná náhrada za bezdůvodné obohacení nepřísluší. Odvolací soud přisvědčil též námitce, že žalovaná by ani v případě vzniku bezdůvodného obohacení nebyla pasivně věcně legitimována, neboť vydat takto získaný majetkový prospěch by bylo povinno hlavní město Praha. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné s ohledem na Nejvyšším soudem dosud neřešenou otázku, zda může toliko na základě územního plánu vzniknout či zaniknout veřejné prostranství. Dovolatelka se domnívá, že nikoli, pročež má za nesprávný postup odvolacího soudu, který sporné pozemky kvalifikoval jako lesní a na jejich užívání aplikoval § 19 odst. 1 lesního zákona, aniž by se zabýval naplněním definice lesa podle § 2 písm. a) lesního zákona (své úvahy vystavěl čistě na obsahu územního plánu). Odvolací soud mimo jiné nezohlednil rozhodnutí orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, jímž byl vázán, a řadu dalších důkazů, z nichž vyplývá, že se na pozemcích les fakticky ani právně nenacházel. Sám územní plán s ohledem na svou funkci nástroje regulace stavební činnosti do budoucna nemohl přímo vyvolat vznik lesa na sporných pozemcích, přestože je k plnění funkce lesa určil. Odvolací soud tak nenabídl přesvědčivou argumentaci, jež by skýtala oporu závěru, že se na nemovitostech žalobkyně – užívaných veřejností ke sportovním a relaxačním aktivitám – nenacházelo veřejné prostranství (některé pozemky určené k plnění funkcí lesa ostatně mohou rovněž naplňovat znaky veřejného prostranství). Postup odvolacího soudu se v tomto směru dovolatelce jeví svévolný. Městský soud se rovněž odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, z níž se podává, že veřejné prostranství vzniká ex lege naplněním definičních znaků, přičemž obec může vydáním územního plánu jeho existenci toliko nepřímo ovlivnit. Rozhodovací praxi plně nerespektoval ani potud, pokud za pasivně věcně legitimované z hlediska předmětného nároku pokládal hlavní město namísto městské části, na jejímž území se dotčené nemovitosti nacházejí. V procesní rovině vytýká žalobkyně napadenému rozhodnutí překvapivost, poněvadž se odvolací soud odchýlil od právního posouzení věci soudem prvního stupně, aniž by dal účastníkům příležitost vyjádřit se k otázkám, jež pokládal pro řešení věci za stěžejní. Ze všech shora uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze změnil tak, že žalované uloží zaplatit jí částku 226.150,10 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, případně aby naříkané rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání vyslovuje názor, že se jedná o podání nepřípustné, jelikož na dovolatelkou nastolené otázce významu územního plánu pro kvalifikaci pozemku jako veřejného prostranství rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Sporné nemovitosti měly podle zjištění městského soudu – jež se nezakládají na obsahu územního plánu, nýbrž na zkoumání skutečného stavu pozemků – fakticky povahu lesa, popřípadě orné půdy (pole). V tom ani onom případě by se přitom nejednalo o veřejné prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení. Žalovaná dále upozorňuje, že žalobkyně v řízení neprokázala, že její pozemky plnily rekreační funkci a byly užívány občany žalované; rovněž nebylo doloženo splnění judikatorních předpokladů posouzení dotčených nemovitostí (na nichž se nachází vzrostlý les) jako veřejného prostranství. Žalovaná proto navrhuje předmětné dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení k