28 Cdo 3529/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3529/2024-176 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, IČO 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, proti žalované PUDIS a.s., IČ 452 72 891, se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Podbabská 1014/20, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o 5.424.053,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 11/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2024, č. j. 54 Co 107/2024-151, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 36.687,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Bláhy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, č. j. 6 C 11/2023-90, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2.689.969,20 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), co do částky 2.762.844,60 Kč se zbytkem příslušenství žalobu zamítl (výrok II), přičemž žalobkyni rovněž přiznal náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok III) a náhradu nákladů řízení (výrok IV). Soud zjistil, že žalobkyně se společností VPÚ DECO PRAHA, a. s. (právní předchůdkyní žalované), uzavřela dvě smlouvy, první v roce 2010 [smlouva 1)], druhou v roce 2017 [smlouva 2)]. Právní předchůdkyně žalované a posléze sama žalovaná třikrát (v březnu, dubnu a září 2019) porušily svoji povinnost vyplývající z čl. II bodu 2.7 smlouvy 1) notifikovat žalobkyni 14 dnů před uplynutím bankovní záruky (kterou byla žalovaná povinna udržovat) o jejím prodloužení. Co do základu jsou tedy žalobní požadavky po právu. Výše smluvní pokuty byla ovšem ujednána v částce 10 % z ceny díla za každé porušení smlouvy 1) zakládající důvod pro odstoupení, což platí i ohledně zmíněné povinnosti uvědomit žalobkyni o prodloužení bankovní záruky. Podle obvodního soudu bylo namístě tuto smluvní pokutu moderovat pro její nepřiměřenou výši postupem podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jenž na smlouvu 1) v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dopadá. 2. Soud zohlednil, že smlouva 1) byla svobodně uzavřena mezi profesionály, přičemž žalovaná se v oboru pohybuje přes 50 let, na druhou stranu akcentoval, že měl daný kontrakt charakter smlouvy adhezní a žalobkyně prosadila, aby bylo smluvní pokutou ve stejné, nikoli nevýznamné, výši pokryto jakékoli porušení smluvní povinnosti zakládající důvod pro odstoupení, bez zohlednění závažnosti tohoto porušení. Smluvní pokuta chrání toliko žalobkyni, jejíž postavení posiluje pět dalších instrumentů uplatněných v předmětné smlouvě. Soud proto přikročil k moderaci smluvní pokuty na polovinu a po zápočtu vzájemných pohledávek činících 185.750,80 Kč žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. Zdůraznil, že při moderaci nezohledňoval okolnosti, které zde byly dány v době porušení povinnosti či ještě později, jak by vyplývalo z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, jelikož toto rozhodnutí není na právní vztahy podléhající obchodnímu zákoníku aplikovatelné. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 54 Co 107/2024-151, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastnic ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl též co do částky 2.661.209,20 Kč s upřesněným příslušenstvím, zatímco ohledně částky 28.760 Kč s úrokem z prodlení prvoinstanční rozhodnutí v daném výroku potvrdil, současně je potvrdil též ve výrocích II i III (výrok I) a zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud odchylně od soudu první instance dospěl k závěru, že žalovaná provedla sjednané plnění dne 4. 9. 2014, žalovaná tedy po 1. 10. 2019, kdy uplynula záruční doba, nebyla povinna udržovat bankovní záruku, a proto jí ani nemohla vzniknout povinnost zaplatit smluvní pokutu, pakliže neuvědomila žalobkyni o jejím prodloužení. Ve vztahu k porušení povinnosti oznámit prodloužení bankovní záruky v březnu 2019 nebylo právo na zaplacení smluvní pokuty podrobeno odvolacímu přezkumu. Konečně, pokud jde o opožděnou notifikaci v dubnu 2019, shledal městský soud nárok žalobkyně co do základu důvodným, konstatoval ovšem, že je namístě moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. 4. Odvolací soud konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího soudu musí být přiměřenost smluvní pokuty posuzována ve vztahu k zajišťované povinnosti a jejímu významu. V projednávané věci byla přitom po celou dobu udržována bankovní záruka, porušení povinnosti žalovanou (a její právní předchůdkyní) spočívalo pouze v neřádné notifikaci jejího prodlužování. Soud přitom dospěl k závěru, že dohodnutá smluvní pokuta byla zajišťované povinnosti zcela nepřiměřená, obzvláště za situace, kdy žalovaná byla nucena sjednávat rovněž komerční pojištění a byla pod hrozbou neuhrazení celé ceny díla. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta byla dojednána toliko ve prospěch žalobkyně a sankcionovala bez rozlišení jakékoli porušení povinnosti bez ohledu na jeho závažnost, dospěl odvolací soud k závěru, že je smluvní pokutu namístě moderovat podstatněji, než jak učinil soud prvého stupně. I s přihlédnutím ke skutečnostem, že žalobkyni nevznikla žádná škoda, bankovní záruka byla držena i po dobu, kdy již dílo prováděno nebylo, přičemž žalobkyně nevznesla žádné nároky z vad, a byly uplatněny další nástroje zajištění závazku, moderoval odvolací soud smluvní pokutu na 1 % z ceny díla, tedy na 28.760 Kč. Ohledně této částky s příslušenstvím proto městský soud prvoinstanční rozhodnutí ve výroku I potvrdil, ve zbytku tohoto výroku je pak změnil tak, že žalobu zamítl. 5. Proti uvedenému rozsudku (obsahově však nikoli v té míře, v níž městský soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil v části výroku I a ve výroku III) podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posuzování dvou otázek. První z nich byla vyřešena rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 a zní, zda je rozsah škody významnou okolností při posuzování výše a přiměřenosti smluvní pokuty sjednané s ryze sankční funkcí. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí není kritériem moderace smluvní pokuty, nýbrž pouze hranicí, pod niž nelze smluvní pokutu snížit. Soudy chybně posoudily funkci předmětné smluvní pokuty a v rozporu s touto funkcí pak zohledňovaly rozsah nastalé škody. Zároveň náležitě nevzaly v potaz význam zajišťované povinnosti, který je u smluv o dílo celospolečenského významu uzavíraných Českou republikou bezesporu vysoký, a zanedbaly autonomii vůle stran. 6. Druhá otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je, nakolik může odvolací soud opomenout provést stěžejní důkazy, ze kterých vycházel soud prvního stupně. Dovolatelka odkazuje na judikáty, podle nichž je při změně hodnocení provedených důkazů v odvolacím řízení zapotřebí dokazování zopakovat, a konkrétně namítá, že městský soud přehodnotil skutková zjištění ohledně data předání díla, což mělo vliv na závěr o vzniku práva na zaplacení jedné ze smluvních pokut. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud (zjevně toliko v napadeném rozsahu) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 7. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež navrhuje, aby byl předmětný mimořádný oprávný prostředek odmítnut a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání žalobkyně není přípustné. 12. Odvíjí-li dovolatelka část své argumentace od obsahu rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod č. 76/2023 Sb. rozh. obč., je nutno upozornit, že citované rozhodnutí je argumentačně vystavěno mimo jiné na rozdílu mezi právními úpravami účinnými do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014. V něm vyslovené závěry tudíž nedopadají na poměry regu