28 Cdo 3544/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3544/2024-1161 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zastoupený JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/127, a b) Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze, Letenská 525/15a, za účasti: 1) J. C. M., zastoupený Mgr. Liborem Kaslem, LL.M. et LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, a 2) K. C. M., zastoupená Mgr. Jelenou Boudnou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, a vedlejší účasti na straně žalobců: FOUS střechy, s. r. o., IČO 26504812, se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 860/8, zastoupená JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 65/2018, o dovoláních J. C. M., K. C. M. a vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2024, č. j. 103 Co 11/2024-1105, t a k t o: I. Dovolání se odmítají. II. J. C. M. a K. C. M. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci b) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 300 Kč. III. J. C. M. a K. C. M. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici vystupující na straně žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Kölbla náklady dovolacího řízení 3 400 Kč. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a) a ostatními účastníky řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. července 2024, č. j. 103 Co 11/2024-1105, rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2023, č. j. 12 C 65/2018-915, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 2. 2024, č. j. 12 C 65/2018-949, 12 C 66/2022, ve výroku I změnil tak, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 1 RP 16186/2011-130712, č. j. SPU 032322/2018, nahradil výrokem, dle něhož J. C. M. a K. C. M. nejsou spoluvlastníky částí parcel původního pozemkového katastru č. XY a č. XY, vymezených geometrickým plánem č. 3559-60/201, vyhotoveným AREA GK spol. s r. o., jako parcely č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú.. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání J. C. M. (dále jen – „účastník 1/“), K. C. M. (dále jen – „účastnice 2/“) a vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců. 3. Ve vyjádřeních k dovoláním žalobkyně b) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání účastníků 1/ a 2/ zamítl, vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců navrhla, aby dovolací soud dovolání účastníků 1/ a 2/ odmítl a účastník 1/ navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců. 4. Účastnice 2/ žel nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání. Neoznačila totiž žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně níž by uváděla, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi posouzena jinak. 5. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jak je tomu i v posuzované věci (viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde a kterou rozhodovací praxi má na mysli. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. 6. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva, o které by dovolatel ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak), je tedy vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě přitom nedostála, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. řádně neoznačila. Uvádí-li (v obecné rovině), že odvolací soud dílem nerespektoval ustálenou judikaturu, dílem je rozhodovací praxe dovolacího soudu nejednotná, nespecifikovala již konkrétní otázky hmotného či procesního práva, jež předestírala by dovolacímu přezkumu, ani neuvedla, od jaké ustálené judikatury (reprezentované kterými rozhodnutími) se měl odvolací soud odchýlit, a nevymezila ani rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu (neoznačila jeho vzájemně si kolidující rozhodnutí). Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z obsahu jejího dovolání. Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud dovolání účastnice 2/ neprojednatelným. 7. Dovolání vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců, směřující vůči nákladovým výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, pak není přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 8. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podaná účastnicí 2/ a vedlejší účastnicí vystupující na straně žalobců bez jednání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 9. Účastník 1/ ve svém dovolání předestřel otázky, zda naturální restituci předmětných pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), brání jejich zastavěnost areálem vybudovaným po jejich převzetí státem a jaký význam má jejich následné dobrověrné nabytí třetí osobou. Měl za to, že předestřené otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Poukazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, a ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, usnesení téhož soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 2269/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3179/18, ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01. 10. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému r