28 Cdo 3592/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3592/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2012 Spisová značka:28 Cdo 3592/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3592.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Banky Nucená správa v bance Odpovědnost státu za škodu Přistoupení k dluhu Smlouva Soukromé právo Dotčené předpisy:předpisu č. 58/1969Sb. § 36 předpisu č. 82/1998Sb. § 420 obč. zák. § 41a odst. 5 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 31.08.1998 § 41e odst. 2 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 05.02.1998 § 534 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 12. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3592/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Ing. Z. L., bytem P., zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem v Praze 1, Štěpánská 49, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o zaplacení částky 3.629.521,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 118/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2012, č. j. 13 Co 338/2011-64, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 2011, č. j. 18 C 118/2010-33, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 3.629.521,79 Kč spolu s 21% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.). Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované (státu) za škodu nebyly naplněny. Soudy vyšly ze zjištění, že rozhodnutím České národní banky ze dne 10. 7. 1996 byla ve společnosti Realitbanka, a. s., zavedena nucená správa. Banka nebyla schopna vyplatit závazky vůči svým vkladatelům, přičemž náhradu vlastníkům vkladů bylo možno čerpat z Fondu pojištění vkladů (podle § 41a a § 41e zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění k datu uvalení nucené správy) ve vztahu k fyzickým osobám max. do výše 100.000,- Kč. Požadovaná náhrada vkladu v plné výši neměla oporu v tehdy platné právní úpravě. Česká národní banka se smlouvou ze dne 23. 7. 1996 sice zavázala k vyplacení vkladů Realitbanky, a. s., nicméně uvedené soukromoprávní opatření učinila s obecně stanovenou výjimkou pro osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu § 19 zákona o bankách. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla členkou představenstva a ředitelkou společnosti Realitbanka, a. s., byla z tohoto titulu vyloučena z okruhu osob, vůči nimž se Česká národní banka smluvně zavázala k vyplacení vkladů. Na straně žalované tedy v posuzovaném případě nebylo možno dovodit porušení jakékoli veřejnoprávní povinnosti, aby tak byla dána podmínka odpovědnosti státu za škodu v podobě existence nesprávného úředního postupu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opírala o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, který spatřovala v otázce, zda v konkrétním případě jednala Česká národní banka jako subjekt soukromého práva, či naopak zda její jednání mělo veřejnoprávní charakter. Dovolatelka měla za to, že ČNB při smluvním převzetí závazku vystupovala po uvalení nucené správy na Realitbanku, a. s., jako zástupce státu při výkonu dohledu nad finančním trhem, tedy jako nositel veřejné moci. K nesprávnému úřednímu postupu pak došlo podle názoru žalobkyně jejím vyloučením z výplaty náhrad za vklady. Nad rámec této své argumentace dovolatelka zdůraznila, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s jejím tvrzením ohledně činnosti nuceného správce Realitbanky, a. s., který se svým rozhodnutím č. 7 – vydaným před uzavřením předmětné smlouvy ze dne 23. 7. 1996 – také dopustil nesprávného úředního postupu. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. Právní otázka prezentovaná v dovolání a v napadeném rozhodnutí odvolací instance nemá charakter zásadního významu a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Posuzovaná problematika byla na půdě Nejvyššího soudu již vyřešena (viz např. usnesení ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1126/2012, jehož závěry jsou citovány níže). Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že Česká národní banka jako ústřední banka České republiky a orgán vykonávající dohled nad finančním trhem má status veřejnoprávního subjektu (resp. právnické osoby), kterému jsou svěřeny kompetence správního úřadu ve stanoveném rozsahu (§ 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance). Ústavní soud ovšem ve své judikatuře (viz nález ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98; publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 147) poukázal na to, že „v moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Lze si představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je proto třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které instituce se jedná.“ V posuzované věci došlo dne 23. 7. 1996 mezi Českou národní bankou a obchodní společností Realitbanka, a. s., k uzavření smlouvy podle ustanovení § 534 obč. zák. o přistoupení k závazku. ČNB se tímto ujednáním zavázala vyplatit vkladatele označeného dlužníka, přičemž tak učinila s obecnou podmínkou vylučující z okruhu věřitelů osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu § 19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Sjednaná dohoda má přitom povahu soukromoprávního úkonu, neboť Česká národní banka při jejím uzavření jednala nad rámec svých veřejnoprávních povinností – z pohledu jejího zákonem vymezeného dohledu nad finančním trhem a bankovními subjekty na něm působícími. Nutno je zdůraznit, že právní úprava v rozhodné době (tedy v období zavedení nucené správy) umožňovala – v případě neschopnosti banky dostát závazkům vůči svým vkladatelům – poskytnutí náhrady za vklady z Fondu pojištění vkladů jen fyzickým osobám a pouze do výše 100.000,- Kč pro jednoho vkladatele u jedné banky (viz ustanovení § 41a odst. 5, ve znění účinném do 31. 8. 1998, a § 41e odst. 2, ve znění do 5. 2. 1998, zákona č. 21/1992 Sb.,