28 Cdo 3843/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3843/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2023 Spisová značka:28 Cdo 3843/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3843.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 4. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 882/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3843/2022-335 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: hlavní město Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupený JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovanému: J. N., narozený XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 162/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. 54 Co 194/2022-293, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. 54 Co 194/2022-293, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2022, č. j. 26 C 162/2020-239 [jímž byla zamítnuta žaloba na učení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a rozhodnuto o nákladech řízení] potvrzen (výrok I.) a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že shora označený pozemek, jehož součástí je stavba (dům č. p. XY), nepřešel ex lege do žalobcova vlastnictví (dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), nebyla-li naplněna jedna ze zákonem stanovených podmínek – faktické hospodaření s touto nemovitostí ke dni 24. 5. 1991 (kdy zákon č. 172/1991 Sb. vstoupil v účinnost), jestliže předmětný pozemek jak k datu 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991 fakticky užíval žalovaný, resp. jeho právní předchůdci, jež tak činili na základě práva stavby jako práva věcného, zřízeného podle zákona č. 86/1912 ř. z., a nejde tudíž o užívací právo odvozené od práva hospodaření s národním majetkem. Podle odvolacího soudu žalobce nepostupoval ani s péčí řádného hospodáře, jestliže nevybíral stavební činži (pachtovné) v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby. Nepřešlo-li vlastnictví k předmětnému pozemku ze státu na obec (žalobce), nemohlo na žalobce (po zániku práva stavby – ke dni 15. 6. 2002) přejít ani vlastnictví k domu postavenému na tomto pozemku. Předmětný pozemek žalobce nenabyl ani originárně vydržením, jelikož neprokázal, že se chopil držby předmětného pozemku, nadto jeho eventuální dobrá víra, že mu pozemek patří, byla by narušena již v roce 2002, žádostí žalovaného o zápis vlastnického práva předmětného pozemku do katastru nemovitostí. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (v dovolání odkazované). Odvolacímu soudu vytýká jako nesprávný jeho závěr, že na něj nepřešlo vlastnické právo k předmětného pozemku podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Za naplněnou přitom považuje i podmínku faktického hospodaření s předmětným pozemkem k 24. 5. 1991 a na podporu tohoto názoru zmiňuje i rozhodovací praxi jiných senátů odvolacího soudu v dalších skutkově podobných věcech. K argumentaci, že nepostupoval s péčí řádného hospodaře (že nevybíral stavební činži – pachtovné), namítá, že soudy nezohlednily jeho reálné možnosti k inkasu této úplaty ke dni 24. 5. 1991 a že právo stavby nelze klást naroveň právu osobního užívání. Odvolacímu soudu také vytýká, že při posouzení právních důsledků zániku práva stavby, zřízeného k pozemku podle zákona č. 86/1912 ř. z., uplynutím doby (dne 15. 6. 2002) se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011. K tomu je přesvědčen, že vlastnické právo k předmětnému pozemku a na něm stojící stavbě by nabyl i vydržením. S dovoláním spojil návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ze dne 30. 6. 2011, s