28 Cdo 387/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 387/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 3. 2013 Spisová značka:28 Cdo 387/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.387.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Doručování Lhůty Dotčené předpisy:§ 24 předpisu č. 71/1967Sb. § 247 odst. 1 o. s. ř. § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 387/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobců a) Ing. J. P., bytem v P., b) Ing. A. Ch., bytem v P., c) Ing. M. Ch., bytem v P., proti žalovaným 1) ČR – Ministerstvu zemědělství ČR, Pozemkovému úřadu v Liberci, se sídlem v Liberci, U Nisy 6a, 2) Obecnímu úřadu Příšovice, se sídlem v Příšovicích 60, zastoupenému JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále, Malá Skála - Vranové 1. díl 397, 3) Pozemkovému fondu ČR, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, nyní ČR - Státnímu pozemkovému úřadu, a 4) Severokámenu Liberec, státnímu podniku v likvidaci, IČ 00015415, se sídlem v Liberci, o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ve­dené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 314/2004, o dovolání žalobkyně a) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 6. 2012, č. j. 30 Co 120/2012-180, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Shora označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2011, č. j. 21 C 314/2004-161, jímž byla odmítnuta žaloba podaná žalobkyní a) Ing. J. P. a žalobcem b) Ing. A. Ch. pro opožděnost. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Liberec ze dne 6. 4. 2004, č. j. PÚ-R-7763/04/Jo-7131 bylo určeno, že Ing. J. P., Ing. A. Ch. a Ing. M. Ch. nejsou vlastníky nemovitostí, které byly konkrétně specifikovány. Dále vzal za prokázané, že dne 14. 6. 2004 došla k soudu žaloba podaná žalobcem Ing. M. Ch., který se domáhal opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu a určení, že žalobce je vlastníkem dotčených nemovitostí. Dále zjistil, že dne 30. 6. 2004 byla u soudu podána další žaloba žalobců Ing. J. P., Ing. A. Ch. a Ing. M. Ch., kterou se domáhali určení, že jsou vlastníky pozemků, o kterých bylo rozhodnuto shora uvedeným správním rozhodnutím. Vzal za prokázané, že rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno žalobci Ing. M. Ch., Ing. A. Ch. dne 13. 4. 2004 a Ing. J. P. bylo rozhodnutí uloženo na poště dne 13. 4. 2004 a žalobkyně si rozhodnutí vyzvedla podle dodejky dne 26. 4. 2004. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně aplikoval ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř. Zaujal názor, že žalobce Ing. M. Ch. podal žalobu dne 14. 6. 2004 a rozhodnutí správního orgánu mu bylo doručeno dne 13. 4. 2004, byla tak zachována lhůta v délce dvou měsíců, neboť žaloba byla podána poslední den dvouměsíční lhůty (13. 6. 2004 byla neděle). Pokud jde o žalobce Ing. A. Ch., ten podal žalobu dne 28. 6. 2004, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení rozhodnutí správního orgánu, které mu bylo doručeno dne 13. 4. 2004, žaloba je proto podána opožděně. Dovodil, že ve vztahu k tomuto žalobci proto byla žaloba odmítnuta podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud jde o žalobkyni Ing. J. P., ta podala žalobu u soudu dne 28. 6. 2004 a rozhodnutí správního orgánu si vyzvedla na poště dne 26. 4. 2004, když uloženo na poště bylo podle dodejky dne 13. 4. 2004. V daném případě nastala podle § 24 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) fikce doručení třetí den od uložení zásilky na poště, t. j. 16. 4. 2004 a jelikož žaloba byla podána žalobkyní až 28. 6. 2004, byla podána rovněž po uplynutí dvouměsíční lhůty. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žaloba žalobců Ing. J. P. a Ing. A. Ch. byla podána opožděně, proto ji také správně odmítl podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nesprávně v odůvodnění rozhodnutí uvedl § 250d odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Dále poznamenal, že odvolací námitky je třeba z hlediska posouzení včasnosti podání žaloby považovat za irelevantní, neboť délka řízení soud neopravňuje k tomu, aby ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebylo aplikováno. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Nesouhlasila s názorem soudů obou stupňů, že doručení rozhodnutí správního orgánu nastalo fikcí podle č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) § 24 správního řádu a tudíž byla žaloba uplatněna žalobkyní opožděně, a proto byla podle § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuta. Namítala, že uvedený názor je výsledkem nesprávného právního posouzení této otázky s tím, že provedené důkazy, zejména ústní vyjádření žalobkyně byly zaznamenány jen částečně, chybně vyhodnoceny a vedly k chybným závěrům. Vytýkala soudům obou stupňů, že nepřihlédly k tvrzení, že jednak byla v dané době služebně v zahraničí a jednak na své chalupě, neboť ve dnech 10. 4. 2004 - 12. 4. 2004 byly velikonoční svátky. Poukazovala rovněž na skutečnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů vykazují chybu v datu, kdy byla žaloba doručena k soudu prvního stupně s tím, že v úvodní části odůvodnění soudu prvního stupně je chybně uvedeno datum 30. 6. 2004, když v další části vyhodnocují oba soudy datum 28. 6. 2004 - pondělí. Uplatňovala dále námitku, že je proti dobrým mravům, kdy svoji nepřítomnost v bydlišti v délce 1 dne nebyla schopná prokázat, což bylo využito k negativnímu rozhodnutí proti jejímu zájmu. Namítala, že soudy špatně vyhodnotily, že fikce doručení nastala dne 16. 4. 2004, když v průběhu obou soudních řízení nebylo prokázáno, že by se zdržovala ve dnech 13. 4. - 16. 4. 2004, resp. 25. 4. 2004 ve svém bydlišti tak, aby mohla zásilku na poště vyzvednout. Namítala, že neměla důvod se v inkriminované době vyhýbat převzetí soudní zásilky, když bylo v jejím zájmu vyřešit restituci rodinného majetku. Podle dovolatelky konala v souladu s pokyny pošty a zásilku vyzvedla ještě ve lhůtě určené poštou, přičemž toto skutkové tvrzení není nutné dokládat novými doklady. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaný 1) sdělil, že nemá k dispozici ve správním spisu žádné další dokumenty, které by ho opravňovaly doplnit spis o další důkazní materiál, proto se nemohl k dovolání vyjádřit. Dále žalobce b) ve vyjádření k dovolání uvedl, že nemá nic dalšího, co by dodal k celé záležitosti kromě toho, že vše potřebné je mj. již delší dobu obsaženo v podáních žalobce c) Ing. M. Ch. k předmětné restituční žádosti. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání dovolatelky by bylo možno podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. tu platí obdobně. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ovšem přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodov