28 Cdo 3892/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3892/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3892/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3892.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Konfiskace Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 80 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 předpisu č. 108/1945Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 12. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 622/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3892/2017-498 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně O. M. d. l. M. T. M. v.D., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému městu Mikulov, se sídlem v Mikulově, Náměstí 158/1, identifikační číslo osoby: 00283347, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 84/2010, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2017, č. j. 14 Co 158/2016-440, takto: Dovolání žalobkyně a žalovaného se odmítají. Odůvodnění: Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 10 C 84/2010-310, zamítl žalobu na určení, že A. D., narozený XY, byl ke dni své smrti dne 12. 1. 1964 vlastníkem všech pozemků a staveb (vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, ohledně něhož bylo řízení pravomocně zastaveno) blíže označených v žalobě žalobkyně ze dne 22. 4. 2010, která se co do označení jednotlivých pozemků a staveb stává součástí výroku I. tohoto rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 18.006,- Kč (výrok II.). Předmětem řízení byl požadavek žalobkyně na určení, že její otec byl ke dni 12. 1. 1964 vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a to na základě tvrzení, že toto vlastnické právo nabyl před rokem 1945 a že je nepozbyl ani v konfiskačním řízení provedeném podle dekretů prezidenta republiky, na jehož základě měl vlastnické právo nabýt stát, od něhož žalovaný, jenž je v současnosti evidován v katastru nemovitostí jako vlastník, odvozuje své vlastnické právo. Se zřetelem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovanému pod č. 477/2005 Sb. (zmíněné stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), soud prvního stupně dovodil, že nedostatek naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení vlastnického práva podané podle obecných právních předpisů se vztahuje nejen na žaloby původních vlastníků, ale i na žaloby jejich dědiců. Shledal, že pro tvrzené porušení vlastnického práva otce žalobkyně nemá preventivní ochrana dotčené osoby již žádného smyslu, naopak se v takovém případě určovací žaloba stává nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Připuštěním existence naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě by docházelo k obcházení restitučního zákonodárství taxativně vymezujícího případy, v nichž lze zasáhnout do principu právní jistoty vztahů založených minulými právními předpisy. Konstatoval, že závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, ohledně vymezení okruhu věcí podléhajících režimu zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (dále „zákon č. 143/1947 Sb.“), nelze použít na právní poměry osob, jichž se citovaný zákon netýkal (tj. v projednávané věci otce žalobkyně), a proto je nutno v posuzované věci vycházet ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., které je všeobecně aplikovatelné. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 14 Co 158/2016-440, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části zamítavého výroku I. ohledně určení vlastnictví k pozemku, který je dnes částí pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY, jen tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnictví pozemku, který je dnes částí pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY, jinak jej v této části potvrdil bod a) výroku, zrušil v části zamítavého výroku I. ohledně určení vlastnictví k pozemku parc. č. XY o výměře 1.465 m2 se stavbou č. p. XY v katastrálním území XY, vše zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a ve výroku II. o nákladech řízení a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení bod b) výroku a potvrdil v celé zbývající části zamítavého výroku I. bod c) výroku. Odvolací soud se poté, co označil postup soudu prvního stupně, jímž byly označeny ve výroku rozsudku všechny nemovitosti odkazem na podanou žalobu, za neobvyklý, avšak za účelný a nerozporný s jakýmkoliv ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby na straně žalobkyně (vyjma jeho aplikovatelnosti i ve vztahu k pozemku parc. č. XY se stavbou č. p. XY v katastrálním území XY, tedy tzv. XY). Tzv. XY má charakter pietního místa, a tudíž prostřednictvím vlastnického práva k této nemovitosti je realizováno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (článek 10 Listiny základních práv a svobod) a právo na respektování soukromého a rodinného života (článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), což vede k tomu, že obecné závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., jsou „prolomeny“, neboť zmíněné stanovisko se týká jen „prostého“ vlastnického práva jako práva majetkového, které nemá přesah do uvedených základních osobnostních práv. Protože je tedy dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva jejího otce k tzv. XY k datu jeho úmrtí, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti bodům a) a c) výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Předně žalobkyně klade otázku, zda může ve smyslu ustanovení § 157 o. s. ř. výroková část rozsudku odkazovat ohledně specifikace předmětu projednávané věci (označení nemovitosti) na procesní podání žalobkyně bez pochybností o její určitosti a vykonatelnosti. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že výrok rozsudku může odkazovat na hmotněprávní, nikoli však na procesní úkon účastníka řízení. Procesní podání účastníka řízení je listinou ryze soukromou, jež může obsahovat údaje nadbytečné, nepodstatné, případně již neaktuální, což může způsobit neurčitost nebo zmatečnost (tedy nevykonatelnost) výrokové části rozsudku, a tudíž soud sám je povinen jednoznačným a nezaměnitelným způsobem specifikovat nemovitosti, jež jsou předmětem sporu. Rozsudek soudu prvního stupně také nebyl ve vztahu k jednotlivým pozemkům vyhlášen zákonem požadovaným způsobem. Odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu spatřuje v převzetí závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., bez zohlednění argumentace žalobkyně, jež určení vlastnického práva zůstavitele považuje za předběžnou otázku ve vztahu k ochraně a výkonu dědického práva; na podporu svých tvrzení dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005 (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dále žalobkyně vymezila otázku, zda lze omezit její ústavně zaručené dědické právo odkazem na ustanovení nekomplexního souboru tzv. restitučních zákonů; nikdy nedošlo k převodu ani přechodu vlastnického práva k nemovitostem na žalovaného a neobstojí ani námitka vydržení z titulu držby v dobré víře, neboť konfiskace nemovitostí A. D. je notoricky známou realitou. Dle názoru dovolatelky nemohou obstát ani závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., v tom smyslu, že po porušení práva nemá preventivní ochrana vlastnického práva význam. Zd