28 Cdo 4119/2018 – Nejvyšší soud

28 Cdo 4119/2018-261 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Velešín, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 44, IČ 650 25 628, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, České Budějovice, a 2) městu Velešín, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 76, IČ 002 46 174, zastoupenému Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 446/2015, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 7 Co 1985/2016-180, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 7 Co 1985/2016-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českém Krumlově výrokem I. rozsudku ze dne 21. 6. 2016, č. j. 9 C 446/2015-128, zamítl „návrh“, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. XY, odpovídajícího původním pozemkům PK XY, PK XY, PK XY, PK XY, PK XY, zapsaným ve vložce č. XY pro katastrální obec XY, pozemku parc. č. XY odpovídajícího původním pozemkům PK XY, PK XY a PK XY, zapsaným ve vložce č. XY pro katastrální území a obec XY, pozemku parc. č. XY odpovídajícího původním pozemkům PK XY a PK XY zapsaným ve vložce č. XY pro katastrální území a obec XY zapsaných Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, je žalovaná 1), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.) a žalovanému 2) náklady řízení ve výši 11.040 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.). Rozhodl tak o žalobě podané žalobkyní podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), odůvodněné mj. tvrzením, že žalovaný 2) nemohl části označených pozemků původně vedených v pozemkové knize, knihovní vložce č. XY pro obec a k. ú. XY nabýt do vlastnictví, neboť nebyly splněny předpoklady uvedené v § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když není důvod domnívat se, že by k nabytí vlastnického práva k majetku státu obcemi mělo dojít přímo ze zákona a nikoli na základě návrhu, který byly obce povinny ve stanovené lhůtě podat, a mimo to musí být prokázáno hospodaření s pozemky. K přechodu pozemků na žalovaného 2) nemohlo dojít ani podle § 2a cit. zákona, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., jelikož by to bylo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“); kromě toho je žalovaný 2) nenabyl do vlastnictví do 31. 12. 1949 a před tímto datem s nimi nehospodařil. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětné pozemky vzniklé z původních pozemků zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce č. XY, pro obec a k. ú. XY, byly historickým majetkem právní předchůdkyně žalobkyně Fary Velešín, že přešly bez náhrady na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) - (dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), rozhodnutím o výkupu (výměr ONV v Kaplici ze dne 10. 6. 1949, administrativní převod majetku ze dne 16. 6. 1954 a ze dne 21. 5. 1954 a potvrzení ONV v Kaplici ze dne 10. 11. 1954), že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1950 byly přiděleny MNV ve Velešíně podle zákona č. 46/1948 Sb. s tím, že měly být odevzdány do držby s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950, a že na základě souhlasného prohlášení žalovaného 2) a Lesů ČR státního podniku ze dne 25. 6. 2007 o přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., přešly na žalovaného 2), který je zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně vycházeje z právních názorů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, jež citoval a jež jsou dle něj použitelné i v posuzované věci, v níž pozemky přešly na žalovaného 2) podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., když pozemky z původního majetku žalobkyně, jako registrované církve přede dnem nabytí tohoto zákona, nebyly převedeny ani nepřešly z majetku státu do vlastnictví jiných osob [žalovaného 2)] v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 Co 1985/2016-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. XY, zapsaných na LV XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec a k. ú. XY, je žalovaná 1), a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 36.675,10 Kč každý jednou polovinou této částky, k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta v Praze. Odvolací soud považoval za potřebné vypořádat se s otázkou, zda došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného 2) v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., popřípadě k jakému datu, a zda se tak stalo v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě. V tomto ohledu dovodil, že pokud jde o přechod vlastnického práva k pozemkům ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991 podle jeho § 1 odst. 1, je oprávněná námitka žalobkyně, že nebyla prokázána existence práva hospodaření národního výboru ke dni 23. 11. 1990 ani faktické hospodaření žalovaného 2) s pozemky ke dni účinnosti zákona; závěr o přechodu vlastnického práva na žalovaného 2) dle tohoto ustanovení tak není namístě. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je pak základním předpokladem přechodu vlastnického práva na obec závěr o existenci vlastnictví obce k předmětným pozemkům ke dni 31. 12. 1949. Jestliže v řízení bylo zjištěno, že pozemky byly vykoupeny podle zákona č. 46/1948 Sb. a staly se předmětem přídělu Národnímu výboru Velešín, jak o tom svědčí rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1950, č. j. 32.661/1950-IXB-23, s tím, že byly odevzdány do držby přídělce s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950, a platilo-li podle § 47 zákona č. 46/1948 Sb., že přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce, pak nelze mít za to, že pozemky byly ve vlastnictví obce ke dni 31. 12. 1949; není tudíž namístě ani závěr o přechodu vlastnického práva k pozemkům na obec podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., který se týká tzv. historického majetku obce, a jeho smyslem je restituce obecního majetku zestátněného s účinností od 1. 1. 1950. Pokud pak jde o § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jenž se stal jeho součástí s účinností od 1. 7. 2000 (zákon č. 114/2000 Sb.), pak odvolací soud připomněl, že toto ustanovení nezakládá žádné nové nároky, které by zde již nebyly dány zákonem č. 172/1991 Sb., že pouze upřesňuje výklad toho, co vše obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 a že se zřetelem k tomuto ustanovení není z hlediska nabytí vlastnického práva obcí na základě přídělu podstatné, že příslušné listiny byly vydány až v 50. letech minulého století. Nelze však dle něj „pominout, že také k převzetí přídělu došlo v posuzovaném případě až v dubnu 1950“; na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalovaného 2) nedošlo. Ačkoliv za této situace nelze dovodit nakládání s předmětnými pozemky v rozporu s § 29 zákona o půdě (což bylo důvodem podané žaloby), odvolací soud přesto žalobě vyhověl. Námitku vydržení vlastnického práva k pozemkům žalovaným 2) nepokládal odvolací soud za opodstatněnou, neboť podmínkou vydržení podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2013), je oprávněná držba trvající deset let, která předpokládá, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Pakliže v dané věci bylo zjištěno, že do roku 2007 s předmětnými pozemky hospodařil státní podnik Lesy České