28 Cdo 438/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 438/2025 citace  Název judikátu:Přenechání věci k užívání vlastníkem Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 10. 2025 Spisová značka:28 Cdo 438/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.438.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 o. z. § 2991 o. z. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 438/2025-562 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalované DELTA RZ, spol. s r.o., IČ 499 67 240, se sídlem v Brně, Olomoucká 797/80, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o 190.880 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 C 1/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2024, č. j. 13 Co 17/2024-509, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 241 C 1/2021-454, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 95.440 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu do částky 100.245 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky III – V) i mezi účastníky (výrok VI). Částečně tak vyhověl žalobkyni, jež se z pozice majitelky specifikovaného nebytového prostoru domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že daný prostor v období od 1. 1. 2019 do 5. 6. 2019 užívala bezplatně, respektive jej měla uzamčen a žalobkyni (vlastnici) byl nepřístupný. Vyšel přitom ze zjištění, že v roce 1986 byla platně uzavřena hospodářská smlouva, na jejímž základě došlo osmi socialistickými organizacemi k výstavbě Domu služeb v Brně – Řečkovicích (jehož součástí je i předmětný nebytový prostor), v souladu s touto smlouvou vzniklo výstavbou zúčastněným subjektům právo bezplatného užívání konkrétně vymezených částí nemovitosti (viz též názor Nejvyššího soudu vyslovený v řízení pod sp. zn. 32 Odo 748/2004). Uvedené oprávnění by se ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991 (dále jen „HZ“), ve spojení s § 763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „ObchZ“), vztahovalo i na případné právní nástupce oprávněných osob, leč na žalovanou řečené právo bezplatného užívání nikdy nepřešlo. Nestalo se tak ani smlouvou o převodu práv a povinností uzavřenou mezi žalovanou a Drogerií Jihlava, s. p. v likvidaci, dne 17. 9. 1996, již soud prvního stupně shledal neplatnou pro absenci všech nezbytných souhlasů dotčených subjektů. Městský soud proto uzavřel, že v daném období žalovaná bezplatně užívala předmětné nebytové prostory bez patřičného oprávnění (pro nedostatek dobré víry na straně žalované odmítl i její obranu stran vydržení příslušného titulu, ať už vlastnického práva, eventuálně práva odpovídajícího věcnému břemeni), a žalobkyni, jakožto jejich majitelce, svědčí nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Při určování výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z v řízení provedeného znaleckého posudku stanovícího hladinu v místě a čase obvyklého nájemného. Neztotožnil se s míněním žalované, že by se ze strany žalobkyně jednalo o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. K námitce žalované však hodnotil uplatněné právo optikou § 2 odst. 3 o. z., a dospěl k závěru o potřebě moderace výše přiznaného nároku z důvodu aplikace korektivu dobrých mravů. V úvaze o výši přísudku městský soud především zohlednil, že již na počátku 90. let 20. století nedošlo k řádnému vyjasnění právních vztahů k nemovitosti, což nebylo vinou žalované, naopak lze řečené přičítat vedle dotčených státních podniků, národního výboru či města Brna i samotné žalobkyni. Zdůraznil, že to nebyla žalovaná, nýbrž žalobkyně (stát), kdo zapříčinil počátek komplexní nepřehlednosti důsledků jednotlivých právních úkonů i jednání a s nimi souvisejících soudních sporů. Zohledňuje nerealizované vypořádání investic do domu, patovou situaci žalované, důvěru žalované při podpisu smlouvy o převodu práv a povinností, ale současně i fakt, že ze strany žalované byly prostory prokazatelně užívány, respektive uzamčeny a ostatním včetně žalobkyně znepřístupněny, bez patřičného finančního protiplnění, rozhodl, že žalobkyni náleží takto získané bezdůvodné obohacení toliko v poměrné výši (v rozsahu ½ z částky stanovené znaleckým posudkem). S ohledem na vyřčené proto rozhodl, jak bylo shora uvedeno. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 13 Co 17/2024-509, k odvolání žalobkyně i žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II je částečně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 95.440 Kč s příslušenstvím, ve zbylé částce 4.805 Kč s příslušenstvím je v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III) i o nákladech státu (výroky IV – VI). Odvolací soud v plném rozsahu odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně. K právnímu posouzení věci uvedl, že mezi žalobkyní (ochuzenou) a žalovanou (obohacenou) vnikl závazek z bezdůvodného obohacení, přičemž výši peněžité náhrady, jež žalobkyni náleží, vypočetl dle judikaturou stanovených kritérií jako částku 190.880 Kč. Ztotožnil se s názorem městského soudu o neplatnosti smlouvy o převodu práv a povinností, v níž žalovaná spatřovala titul pro bezúplatné užívání předmětné nemovitosti, respektive její části. Nepřitakal však úvaze soudu prvního stupně o nutnosti moderace výše přiznané částky s ohledem na korektiv dobrých mravů. Na rozdíl od něj dospěl k závěru, že důvody pro částečné zamítnutí žaloby v tomto smyslu nejsou dány. Zdůraznil, že uzavření smlouvy o převodu práv a povinností mezi Drogerií Jihlava, v likvidaci a žalovanou bylo dobrovolným rozhodnutím žalované, jež si rovněž v souladu s tehdy platnou právní úpravou měla opatřit písemný souhlas všech sdružených organizací, popřípadě jejich právních nástupců. Nepostupovala-li tak, lze to přičítat k tíži jedině jí, nikoliv žalobkyni. Ke zmaření podnikatelské investice žalované nedošlo přičiněním žalobkyně, ani ze spisu nevyplývá, že by tato svá práva jakkoliv zneužívala, eventuálně jednala v rozporu s dobrými mravy. Žalobu tedy shledal důvodnou v částce 190.880 Kč s příslušenstvím. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek krajského soudu (soudě dle obsahu podání toliko ve výroku I a části výroku II, jíž byl změněn výrok II rozhodnutí městského soudu, eventuálně v akcesorických nákladových výrocích) napadá žalovaná dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou v otázce posouzení souladu uplatněného práva s dobrými mravy, dále pak pro přítomnost rozhodovací praxí doposud neřešené otázky – může-li vlastníku věci vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě, která užívá jeho nemovitost bez právního důvodu, bylo-li užívací právo k nemovitosti smluvně zřízeno ve prospěch jiného subjektu. Odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu prvního stupně patřičně nereflektoval všechna specifika projednávané kauzy a důvody pro uplatnění korektivu podle § 2 odst. 3 o. z. ve smyslu moderace přisouzené výše bezdůvodného obohacení na obou stranách sporu, pročež jeho závěr o souladu uplatněného práva s dobrými mravy tak nemůže odpovídat konkrétně citované judikatuře Nejvyššího soudu. Podpůrně předestírá argumentaci o „opomenutých důkazech“, pakliže odvolací soud odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně, avšak nerozhodl v souladu s nimi. Odvolací soud dále podle žalované pochybil i nedostatečným odůvodněním rozsudku v tomto směru. Rovněž ve vztahu k druhé v dovolání formulované otázce postrádá řádné odůvodnění, nevypořádal-li se odvolací soud s jejím argumentem, dle kterého na žalobkyni nikdy nemohlo přejít užívací právo po státním podniku Drogerie Jihlava, a proto se nyní nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na konkrétní roz