28 Cdo 438/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 438/2025-562 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalované DELTA RZ, spol. s r.o., IČ 499 67 240, se sídlem v Brně, Olomoucká 797/80, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o 190.880 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 C 1/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2024, č. j. 13 Co 17/2024-509, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 241 C 1/2021-454, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 95.440 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu do částky 100.245 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky III – V) i mezi účastníky (výrok VI). Částečně tak vyhověl žalobkyni, jež se z pozice majitelky specifikovaného nebytového prostoru domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že daný prostor v období od 1. 1. 2019 do 5. 6. 2019 užívala bezplatně, respektive jej měla uzamčen a žalobkyni (vlastnici) byl nepřístupný. Vyšel přitom ze zjištění, že v roce 1986 byla platně uzavřena hospodářská smlouva, na jejímž základě došlo osmi socialistickými organizacemi k výstavbě Domu služeb v Brně – Řečkovicích (jehož součástí je i předmětný nebytový prostor), v souladu s touto smlouvou vzniklo výstavbou zúčastněným subjektům právo bezplatného užívání konkrétně vymezených částí nemovitosti (viz též názor Nejvyššího soudu vyslovený v řízení pod sp. zn. 32 Odo 748/2004). Uvedené oprávnění by se ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991 (dále jen „HZ“), ve spojení s § 763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „ObchZ“), vztahovalo i na případné právní nástupce oprávněných osob, leč na žalovanou řečené právo bezplatného užívání nikdy nepřešlo. Nestalo se tak ani smlouvou o převodu práv a povinností uzavřenou mezi žalovanou a Drogerií Jihlava, s. p. v likvidaci, dne 17. 9. 1996, již soud prvního stupně shledal neplatnou pro absenci všech nezbytných souhlasů dotčených subjektů. Městský soud proto uzavřel, že v daném období žalovaná bezplatně užívala předmětné nebytové prostory bez patřičného oprávnění (pro nedostatek dobré víry na straně žalované odmítl i její obranu stran vydržení příslušného titulu, ať už vlastnického práva, eventuálně práva odpovídajícího věcnému břemeni), a žalobkyni, jakožto jejich majitelce, svědčí nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Při určování výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z v řízení provedeného znaleckého posudku stanovícího hladinu v místě a čase obvyklého nájemného. Neztotožnil se s míněním žalované, že by se ze strany žalobkyně jednalo o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. K námitce žalované však hodnotil uplatněné právo optikou § 2 odst. 3 o. z., a dospěl k závěru o potřebě moderace výše přiznaného nároku z důvodu aplikace korektivu dobrých mravů. V úvaze o výši přísudku městský soud především zohlednil, že již na počátku 90. let 20. století nedošlo k řádnému vyjasnění právních vztahů k nemovitosti, což nebylo vinou žalované, naopak lze řečené přičítat vedle dotčených státních podniků, národního výboru či města Brna i samotné žalobkyni. Zdůraznil, že to nebyla žalovaná, nýbrž žalobkyně (stát), kdo zapříčinil počátek komplexní nepřehlednosti důsledků jednotlivých právních úkonů i jednání a s nimi souvisejících soudních sporů. Zohledňuje nerealizované vypořádání investic do domu, patovou situaci žalované, důvěru žalované při podpisu smlouvy o převodu práv a povinností, ale současně i fakt, že ze strany žalované byly prostory prokazatelně užívány, respektive uzamčeny a ostatním včetně žalobkyně znepřístupněny, bez patřičného finančního protiplnění, rozhodl, že žalobkyni náleží takto získané bezdůvodné obohacení toliko v poměrné výši (v rozsahu ½ z částky stanovené znaleckým posudkem). S ohledem na vyřčené proto rozhodl, jak bylo shora uvedeno. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 13 Co 17/2024-509, k odvolání žalobkyně i žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II je částečně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 95.440 Kč s příslušenstvím, ve zbylé částce 4.805 Kč s příslušenstvím je v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III) i o nákladech státu (výroky IV – VI). Odvolací soud v plném rozsahu odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně. K právnímu posouzení věci uvedl, že mezi žalobkyní (ochuzenou) a žalovanou (obohacenou) vnikl závazek z bezdůvodného obohacení, přičemž výši peněžité náhrady, jež žalobkyni náleží, vypočetl dle judikaturou stanovených kritérií jako částku 190.880 Kč. Ztotožnil se s názorem městského soudu o neplatnosti smlouvy o převodu práv a povinností, v níž žalovaná spatřovala titul pro bezúplatné užívání předmětné nemovitosti, respektive její části. Nepřitakal však úvaze soudu prvního stupně o nutnosti moderace výše přiznané částky s ohledem na korektiv dobrých mravů. Na rozdíl od něj dospěl k závěru, že důvody pro částečné zamítnutí žaloby v tomto smyslu nejsou dány. Zdůraznil, že uzavření smlouvy o převodu práv a povinností mezi Drogerií Jihlava, v likvidaci a žalovanou bylo dobrovolným rozhodnutím žalované, jež si rovněž v souladu s tehdy platnou právní úpravou měla opatřit písemný souhlas všech sdružených organizací, popřípadě jejich právních nástupců. Nepostupovala-li tak, lze to přičítat k tíži jedině jí, nikoliv žalobkyni. Ke zmaření podnikatelské investice žalované nedošlo přičiněním žalobkyně, ani ze spisu nevyplývá, že by tato svá práva jakkoliv zneužívala, eventuálně jednala v rozporu s dobrými mravy. Žalobu tedy shledal důvodnou v částce 190.880 Kč s příslušenstvím. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek krajského soudu (soudě dle obsahu podání toliko ve výroku I a části výroku II, jíž byl změněn výrok II rozhodnutí městského soudu, eventuálně v akcesorických nákladových výrocích) napadá žalovaná dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou v otázce posouzení souladu uplatněného práva s dobrými mravy, dále pak pro přítomnost rozhodovací praxí doposud neřešené otázky – může-li vlastníku věci vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě, která užívá jeho nemovitost bez právního důvodu, bylo-li užívací právo k nemovitosti smluvně zřízeno ve prospěch jiného subjektu. Odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu prvního stupně patřičně nereflektoval všechna specifika projednávané kauzy a důvody pro uplatnění korektivu podle § 2 odst. 3 o. z. ve smyslu moderace přisouzené výše bezdůvodného obohacení na obou stranách sporu, pročež jeho závěr o souladu uplatněného práva s dobrými mravy tak nemůže odpovídat konkrétně citované judikatuře Nejvyššího soudu. Podpůrně předestírá argumentaci o „opomenutých důkazech“, pakliže odvolací soud odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně, avšak nerozhodl v souladu s nimi. Odvolací soud dále podle žalované pochybil i nedostatečným odůvodněním rozsudku v tomto směru. Rovněž ve vztahu k druhé v dovolání formulované otázce postrádá řádné odůvodnění, nevypořádal-li se odvolací soud s jejím argumentem, dle kterého na žalobkyni nikdy nemohlo přejít užívací právo po státním podniku Drogerie Jihlava, a proto se nyní nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na konkrétní rozhodnutí míní, že žalobkyni, byť vlastnici, nesvědčí právo užívání předmětného objektu, jež bylo přenecháno třetí osobě, pročež jí ani nemohl vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Připomínajíc okolnosti uzavření převodní smlouvy v roce 1996, své přesvědčení o získání užívacích práv i následné soudní spory o určení vlastnického práva, považuje rozsudek krajského soudu za nespravedlivý a jeho odůvodnění za neobstojné. Pro vylíčené navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu v napadeném rozsahu a vrácení mu věci v tomto smyslu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla pro nepřípustnost odmítnout, s čímž vyslovila nesouhlas žalovaná. Přípustnost dovolání 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějš