28 Cdo 4438/2010 – Nejvyšší soud

28 Cdo 4438/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce Krásno, se sídlem v Krásně, Radniční 1, zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství České republiky, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem v Praze 2, Lublaňská 507/8, za vedlejšího účastenství na straně žalované: KMK GRANIT, a. s., se sídlem v Krásně, Mírová 545, zastoupena JUDr. Ottou Žižkou, advokátem v Sokolově, Jiráskova 977, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 219/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2010, č. j. 10 Co 9/2010-529, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Alexandra Kociána. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 8. 2009, č. j. 12 C 219/2007-425, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem tam specifikovaných pozemků, nacházejících se v kat. úz. Krásno, obci Krásno nad Teplou (okres Sokolov). Soudem prvního stupně bylo dále pro zpětvzetí žaloby zastaveno řízení ohledně určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 3212/11 a 3200/14. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 29.184,- Kč) uloženy společně a nerozdílně k platbě žalované a vedlejšímu účastníku ve prospěch žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Alexandra Kociána. Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k výše označeným pozemkům, uplatněná podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobkyně usuzovala na splnění veškerých nezbytných podmínek přechodu vlastnického práva na svou osobu, neboť shledala, že předmětné pozemky, charakteru vymezeného zákonem, byly v jejím vlastnictví již k rozhodnému datu 31. 12. 1949 (historický majetek obce), a ke dni 24. 5. 1991 byly majetkem České republiky (§ 2 odst. 1 zákona). Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podruhé, a to po zrušení svého (vyhovujícího) rozsudku ze dne 14. 6. 2005, č. j. 12 C 383/95-26, odvolacím soudem – z důvodu potřeby vyřešení otázky zastavěnosti sporných pozemků (tyto byly následně posouzeny jako nezastavěné). Odvolací soud, který v předcházející fázi řízení podané žalobě nevyhověl, se k tomuto zrušujícímu rozhodnutí uchýlil vázán dílčím právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3569/2006-294, podle něhož byl Vojenský újezd Prameny zřízen až po 31. 12. 1949. Nižší instance i z tohoto důvodu posléze shledaly, že obec byla ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem předmětných nemovitostí, a vzhledem k naplnění ostatních zákonných podmínek je tedy její určovací žaloba důvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu spatřovala v tom, že pro věc stěžejní problematika vlastnictví pozemků ke dni 31. 12. 1949 byla Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně (odkaz na rozsudek ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3569/2006, a rozhodnutí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1565/2006). Zdůraznila, že je nutno jednoznačně stanovit, zda na pozemky zřízené po 2. světové válce jako vojenské tábory má být pohlíženo jako na vojenské újezdy, což by v důsledku vedlo k posouzení, že by tyto nemovitosti nemohly být v majetku obcí v rozhodné době. Tento názor považovala žalovaná za správný a ztotožnila se s výkladem učiněným k této otázce v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1565/2006. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Považovala napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Vyjádření k dovolání podal též vedlejší účastník, který se s jeho obsahem plně ztotožnil a připojil se i k dovolacímu návrhu. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vzhledem k tomu, že předmětná právní otázka byla na půdě Nejvyššího soudu již vyřešena (jak bude rozvedeno dále) a jediné rozhodnutí, které se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe (sp. zn. 28 Cdo 1565/2006), bylo zrušeno Ústavním soudem nálezem ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09 (dovolací soud v téže věci posléze rozhodoval dne 29. 6. 2011 pod sp. zn. 28 Cdo 4390/2009), nelze napadenému rozsudku odvolací instance zásadní právní význam přiznat. Ve světle těchto skutečností již senát dovolacího soudu neshledává závěr o nutnosti předložit tuto věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Základní otázkou, kterou řešily nižší instance, bylo, zda žalující obec vlastnila sporné pozemky ke dni 31. 12. 1949. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry uvedenými v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3569/2006-294, které vyslovilo závazný právní názor pro řízení v projednávané věci. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, mohla vláda z území dosavadních obcí, popřípadě jejich částí, pokud bylo takových území třeba pro úkoly obrany státu, zřizovat vojenské újezdy. Ve smyslu § 2 odst. 1 až 3 tohoto předpisu ty obce, jejichž území bylo zcela pojato do území újezdu, a komunální podniky těchto obcí zanikaly. Práva těchto zaniklých právních subjektů k nemovitostem přecházela do oboru vojenské správy. Podle § 4 zákona č. 169/1949 Sb. zřízení újezdu a jeho úřední název, dále zánik obcí nastalý zřízením (rozšířením) újezdu, popřípadě opětné zřízení obcí z jeho území, a den počátku účinnosti těchto opatření vyhlásilo ministerstvo vnitra v Úředním listě. Podle ustanovení § 8 odst. 1 až 3 zákona č. 169/1949 Sb. dále platilo (v případě, že území obce nebylo zcela pojato do území vojenského újezdu), že dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě krajský národní výbor poté, když byly podrobně vytyčeny hranice újezdu, přecházely do oboru vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, náležející státu, čítajíc v to majetek, jehož stát nabyl konfiskací, znárodněním nebo podle předpisů o uspořádání soukromého vlastnictví k půdě. Stejným dnem se zestátňovaly pro obor vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, pokud náležely jiným osobám než státu. Uvedeným dnem taktéž zanikala všechna práva třetích osob k nemovitostem a vodám na území vojenského újezdu bez rozdílu, zda byla zapsána ve veřejných knihách či nikoliv. Podle § 26 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. usnesení vlády a usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností tohoto zákona, měla účinky usnesení vlády o zřízení újezdů podle tohoto zákona (§ 1 odst. 1). V případech, kde byla již před účinností tohoto zákona učiněna opatření, jež svým obsahem odpovídají jeho ustanovením, platí za opatření učiněná podle tohoto zákona. Z výše citovaných zákonných ustanovení se výkladem podává, že se závěrem Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1565/2006, na který poukazovala dovolatelka ve svém podání, se nebylo možno ztotožnit. Dovolací instance zde za rozhodující považovala skutečnost, že na území historického majetku obce byl zřízen původně Vojenský výcvikový tábor. Režim tohoto tábora pak p