28 Cdo 455/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 455/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 10. 2011 Spisová značka:28 Cdo 455/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.455.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zájmové sdružení právnických osob Dotčené předpisy:§ 20f obč. zák. § 7 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 11. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 455/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně KOVOSVIT MAS, a.s., IČ 26047284, se sídlem Sezimovo Ústí II, náměstí Tomáše Bati 419, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem CITY TOWER, Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému Svazu strojírenské technologie, zájmovému sdružení, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1419/11, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně: VUNAR, a.s., IČ 31411444, se sídlem Nové Zámky, T.G.Masaryka 1, Slovenská republika, a TRENS, a.s., IČ 31412696, se sídlem v Trenčíně, Súvoz 1, Slovenská republika, zastoupené zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem CITY TOWER, Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o určení neplatnosti usnesení správní rady žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 241/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.5.2010, č. j. 12 Co 89/2010-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.12.2008, č. j. 30 C 241/2008-52, v odstavci I. zamítl žalobu na určení, že usnesení rozhodnutí pod bodem 6 (a) a pod bodem 6 (b) 40. zasedání správní rady žalovaného je neplatné. Současně v odstavci II., III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.5.2010, č. j. 12 Co 89/2010-78, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II., III. zavázal žalobkyni a vedlejší účastníky k úhradě nákladů řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl založen jako zájmové sdružení na základě Smlouvy o založení Svazu výrobců a dodavatelů strojírenské techniky ze dne 22.6.1990 a žalobkyně je zakládajícím členem sdružení právnických osob podle § 20f a násl. o.z. Dále vzal za prokázané, že v daném případě se jednalo o spor člena sdružení se sdružením, který se týká vnitřních záležitostí sdružení a jímž se člen sdružení domáhal soudní ochrany proti rozhodnutí orgánu sdružení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že Listina základních práv a svobod, občanský zákoník ani jiný zákon neupravují soudní ochranu členů sdružení podle § 20f a násl. o.z. proti tvrzené nezákonnosti rozhodnutí orgánů sdružení, případně jeho rozporu se stanovami. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že v dané věci sice byla dána jeho pravomoc ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř., avšak je vnitřním vztahem mezi zájmovým sdružením a jeho jednotlivými členy, jakým postupem jsou utvářena a přijímána rozhodnutí zájmového sdružení navenek. Obecným soudům pak nepřísluší věcně přezkoumávat neplatnost rozhodnutí zájmového sdružení, které působí vnitřně mezi jednotlivými členy sdružení. Odvolací soud dodal, že žalovaný byl jako sdružení založen smlouvou ze dne 22.6.1990 podle § 360b zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, které se ve smyslu § 875 o.z. s účinností od 1.1.1992 transformovalo na sdružení podle § 20f o.z. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uvedl, že sdružení podle § 20f o.z. je svým obsahem odlišné od sdružení založeného podle zákona č. 83/1990 Sb. Zaujal názor, že pro možnost člena sdružení podle § 20f o.z. domoci se svých práv u soudu je třeba, aby zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení bylo zakotveno v občanském zákoníku, jiném zákoně či ve stanovách takového sdružení. Vyslovil, že v daném případě zmocnění nebylo zakotveno ani ve Smlouvě o založení Svazu výrobců a dodavatelů strojírenské techniky ze dne 22.6.1990 a ani ve Stanovách žalovaného účinných ke dni 9.4.2008. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 726/2003, sp. zn. 28 Cdo 1950/2005 a rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 388/04 a sp.zn. I.ÚS 1433/08. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu jeho vnitřní rozpornosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 1672/2000. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávního právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky nedostatek výslovného zmocnění k soudnímu přezkumu rozhodnutí orgánů zájmového sdružení je pouze mezerou v občanském zákoníku. Namítala, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, který je z hlediska smyslu sdružení identický s § 20f a násl. o.z., soudní přezkum rozhodnutí podle § 15 umožňuje. Podle dovolatelky odvolací soud blíže nespecifikoval, v čem jsou odlišná ,,svým obsahem“ zájmová sdružení od sdružení podle zákona č. 83/1900 Sb.. Konstatovala, že se jedná o identická sdružení, která pojí řada společných prvků (stanovy, povaha právnické osoby sdružení, okamžik nabytí způsobilosti apod.). Tvrdila, že člen žalovaného – zájmového sdružení právnických osob – nemá podle platné právní úpravy možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím nezávislého soudu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vytýkala odvolacímu soudu, že jí tak odepřel právo na soudní ochranu a zcela ignoroval ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. ve spojení s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR. V dovolání poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3914/2008, 29 Odo 1639/2006 a 33 Odo 840/2002. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci sodu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněný podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19). Jak už bylo řečeno výše, Nejvyšší soud již v dané věci právní názor vyslovil. Nejprve se tak stalo v rozsudku ze dne 29.3.2004, sp.zn. 32 Odo 726/2003. Lze dodat, že ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR byla usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 388/04, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 22.8.2007, sp. zn. 28 Cdo 1950/2005, v němž zaujal názor, že právo člena sdružení právnických osob na soudní ochranu musí být založeno zákonem a bez takového zmocnění nemůže soud do vnitřních záležit