28 Cdo 458/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 458/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 4. 2001 Spisová značka:28 Cdo 458/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.458.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl o dovolání E. P., zastoupené advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze z 30.11.1998, sp.zn. 24 Co 180/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 4 D 1901/81 / dědictví po zůstavitelce M. K./, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Dovolatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením z 30.4.1998, čj. 4 D 1901/81 -238, zamítl návrh E. P. vnučky, zůstavitelky M. K., na obnovu řízení o dědictví po uvedené zůstavitelce. Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání odvolatelky E. P. Městský soud v Praze usnesením z 30.11.1998, sp.zn. 24 Co 180/98, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že odvolání neshledal důvodným. Odvolací soud především poukazoval na to, že ve smyslu čl. III bod 1 písm. e/ zákona č. 519/1991 Sb. byl návrh E. P., podaný 17.3.1998, projednán podle nyní platných předpisů, tj. podle ustanovení občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb. / ve znění zákona č. 519/1991 Sb.,a nikoli podle právních předpisů platných před 1.1.1992 / tj. před účinností zákona č. 519/1991 Sb./. Dále odvolací soud uvedl, že při svém rozhodování vycházel z právních závěrů rozhodnutí uveřejněného podle č. 19/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V těchto závěrech citovaného rozhodnutí bylo dovozováno, že návrh na obnovu řízení o dědictví může podat jen ten, kdo byl účastníkem řízení o dědictví ; ochrana oprávněného dědice proti dědici nepravému, kterému bylo nesprávně potvrzeno nabytí dědictví / a také proti státu, jemuž dědictví připadlo /, je totiž zajištěna jiným způsobem, a to podle ustanovení § 485 občanského zákoníku, týkajícího se práva oprávněných dědiců na ochranu proti nepravému dědici. Odvolací soud zároveň poukazoval na to, že toto právo na ochranu se promlčuje podle ustanovení § 105 občanského zákoníku. Navrhovatelka E. P. nebyla účastnicí řízení o dědictví po zůstavitelce M. K. a v tomto řízení s ní jako s účastnicí řízení nebylo jednáno. Tuto skutečnost pokládal odvolací soud v daném případě za rozhodnou. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupci navrhovatelky dne 15.2.1999. Přípisem z 15.3.1999, zaslaným Obvodnímu soudu pro Prahu 4, sdělila navrhovatelka své dovolání proti usnesení odvolacího soudu s tím, že je doplní podáním, sepsaným advokátem, o jehož ustanovení požádala ; toto doplnění dovolání došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 23.9.1999. Uvedený postup pokládá dovolací soud za odpovídající ustanovením § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení dovolacího soudu z 30.11.1998 / sp.zn. 24 Co 180/98 Městského soudu v Praze / i usnesení soudu prvního stupně z 30.4. 1998 / čj. 4 D 1901/98-238 Obvodního soudu pro Prahu 4 / a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka byla toho názoru, že dovolací soud může v tomto dovolacím řízení zrušit i rozsudek Nejvyššího soudu z 19.2.1997, 2 Cdon 101/97, týkající se téhož řízení o dědictví, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 4 D 1901/81. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že jí v řízení o dědictví po zůstavitelce M. K. byla odňata možnost jednat před soudem / a dříve před státním notářství / ; dovolací důvody spatřovala dovolatelka ve vadách, k nimž došlo v řízení o dědictví, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění svého dovolání / sepsaném advokátem dne 17. 9.1999/ posuzovala dovolatelka především na rozhodnutí bývalého Státního notářství pro P. z 28.12.1967, čj. 4 D 1533/67-25, jímž bylo rozhodnuto, že dědictví po zůstavitelce M. K. připadá státu podle ustanovení § 462 občanského zákoníku, když dědičky ze zákona J. S. a M. Ž. dědictví odmítly. Dovolatelka poukazovala na to, že je dcerou J. S., takže po jejím odmítnutí dědictví měla nabýt svého podílu z dědictví po zůstavitelce M. K., ale k osobě dovolatelky nebylo státním notářstvím přihlédnuto. Zástupce dovolatelky měl teprve v březnu 1995 možnost nahlédnout do spisu a zjistit nesprávnost postupu bývalého státního notářství . Dovolatelka v této souvislosti poukazovala na usnesení Policie ČR - OVV pro P. z 15.1.1996, sp.zn. ČVS: OVV - 2890/94, v němž vyšetřovatel kvalifikoval jednání státního notáře, který věc projednával, jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, což potvrdilo i Obvodní státní zastupitelství pro P. Dovolatelka poukazovala také na to, že v řízení o dědictví po arch. O. K. bylo shledáno že v něm došlo ke ztrátě dvou podání / z 13.3. 1996 a z 26.3. 1996 / a chyběly ve spise také dvě další listiny. Trestní stíhání notáře I. bylo v lednu 1996 odloženo jen z toho důvodu, že zemřel. Vážného pochybení se dopustil i státní notář K. H., který vědomě nepřiznal E. P., aby se mohla v řízení o dědictví vyjádřit. Podle usnesení Policie ČR - P. z 1.9.1999, čj. OR 4-1216/MOB- TČ-99, došlo i ze strany notáře K. H. ke spáchání trestního činu ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1, 2 trestního zákona. Dovolatelka vyslovovala názor, že v řízení u soudů mělo být postupováno tak, že řízení mělo být přerušeno podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a spis měl být postoupen Ústavnímu soudu ČR. Dovolatelka měla posléze za to, že odvolací soud pochybil, když zjednodušeně vycházel z ustanovení § 105 občanského zákoníku o tříleté promlčecí lhůtě v návaznosti na ustanovení § 485 občanského zákoníku a nepřihlédl k tomu, že je tu přípustnost obnovy řízení dána ustanovením § 228 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Stát, kterému připadlo dědictví po zůstavitelce M. K. nenabyl tento majetek v dobré víře, když dědička E. P. byla zbavena možnosti být účastníkem řízení o tomto dědictví. V důsledku tohoto nedostatku dobré víry nelze, podle názoru dovolatelky, uplatňovat v daném případě promlčecí objektivní lhůtu ve smyslu ustanovení § 105 občanského zákoníku. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů / tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V daném případě směřovalo dovolání dovolatelky proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Nelze tu tedy posuzovat přípustnost dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. /, protože tu nejde o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, ani o žádné z usnesení odvolacího soudu uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ občanského soudního řádu / v již citovaném znění/. Vzhledem k obsahu dovolání dovolatelky zabýval se dovolací soud tím, zda tu je dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb. /, zda totiž v řízení, které předcházelo vydání usnesení odvolacího soudu z 30.11.1998 / sp.zn. 24 Co 180/98 Městského soudu v Praze / a usnesení soudu prvního stupně z 30.4.1998 / čj. 4 D 1901/81-238 Obvodního soudu pro Prahu 4 /, proti nimž směřuje dovolání dovolatelky a která jsou tedy předmětem přezkoumání ze strany dovolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu / v již citovaném znění /, došlo nesprávným postupem soudu v průběhu řízení k odnětí možnosti dovolatelky jednat před soudem. Protože měl dovolací soud na zřeteli, že podle výkladu uvedeného v rozhodnutích uveřejněných pod č. 29/1993 a pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, se odnětím možnosti jednat před soudem / § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu v již citovaném znění / rozumí takový nesprávný postup v průběhu řízení, jímž soud znemožnil účastníkům říz