28 Cdo 4664/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4664/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 1. 2011 Spisová značka:28 Cdo 4664/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4664.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Držba Vydržení Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 obč. zák. § 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4664/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. J. E., a b) Z. E., zastoupených JUDr. Antonínem Prchalem, advokátem se sídlem v Benešově, Husova 2117, proti žalované obci Jivina, se sídlem v Jivině 76, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 904, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 270/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 28 Co 86/2010-192, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit společně a nerozdílně žalované částku 6.360,- Kč k rukám Mgr. Renaty Wachtlové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 21. září 2009, č.j. 13 C 270/2008-117, v jeho výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 7/3 v katastrálním území J., o výměře 22 m2, určeného geometrickým plánem pro dělení pozemků č. 119-1/99 ze dne 21. 1. 1999 (dále také jako „předmětný pozemek“). Rozsudek změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Shledávaje na straně žalobců naléhavý právní zájem na žádaném určení (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu; dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud zjistil, že spor účastníků je veden o průběh hranice mezi přilehlými pozemky v jejich vlastnictví. Vzal za prokázané, že žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. 7/1 (ostatní plocha, ostatní komunikace) v kat. území J., z něhož byl až označeným geometrickým ze dne 21. 1. 1999 oddělen předmětný pozemek, který měl být původně součástí pozemků č. 23 a č. 8 (dnes označených jako p. č. 165 a p.č. 166) ve vlastnictví žalobců. Rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Praze z roku 2000 byl označený geometrický plán zrušen z důvodu pochybení při při vytyčování v terénu neznatelné hranice pozemků. Podle zjištění odvolacího soudu část parcely č. 7/1, v rozsahu odpovídajícím nyní oddělené parcele č. 7/3, od třicátých let minulého století užíval a spravoval čsl. stát jako veřejnou cestu; až v devadesátých letech minulého století počali žalobci vlastnické právo státu (které mělo později přejít na žalovanou obec) zpochybňovat a tvrdit, že jde o pozemek v jejich vlastnictví. Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že vlastnická hranice mezi pozemkem parc. č. 7/1 (ve vlastnictví žalované) a pozemky parc.č. 165 a 166 (ve vlastnictví žalobců) odpovídá hranici nerušené držby těchto pozemků a tento pokojný stav je v daném místě od nepaměti; předmětný pozemek (vytvořený až geometrickým plánem č. 119-1/99) je proto součástí pozemku parc. č. 7/1 ve vlastnictví žalované. Měl-li by platit názor opačný, který zastávají žalobci, tedy že pozemek parc. č. 7/3 byl součástí pozemků parc. č. 165 a 166 v jejich vlastnicí, pak i v takovém případě by připadl do vlastnictví státu (a později žalované), který vlastnické právo nabyl vydržením podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811, resp. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Vlastnictví k pozemku parc. 7/1 (tehdy označovaného jako pozemek č. 648) čsl. stát nabyl na základě ustanovení § 30 odst. 2 věty první zákona č. 279/1949 Sb. ke dni 1. 1. 1950 a od uvedeného data tedy i předmětný pozemek držel jako součást tohoto pozemku, užívaného jako veřejná cesta, a počínal si jako jeho vlastník. Původní třicetiletá vydržecí doba (podle § 1468 Obecného zákoníku občanského z roku 1811) byla dnem nabytí účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tj. od 1. 1. 1951 zkrácena v případě držby nemovitostí na deset let (§ 566 zákona č. 141/1950 Sb.) a vzhledem k tomu, že stát byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětný pozemek patří, byl oprávněným držitelem a uplynutím vydržecí doby, tj. k 31. 12. 1960 nabyl vlastnické právo k pozemku vydržením. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měli za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně zpochybňovali závěr soudu, že stát nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením. Tvrdili, že stát nebyl v dobré víře, že mu pozemek patří a nemohl být proto oprávněným držitelem. Odvolacímu soudu vytýkali, že závěr o oprávněné držbě mohl přijmout jenom tehdy, pominul-li jejich tvrzení, že jejich právní předchůdci spornou část pozemku p.č. 7/1 (odpovídající geometrickým plánem vytvořenému pozemku p.č. 7/3) ošetřovali a udržovali a po nich si tak počínali i žalobci jako právní nástupci. Dle názoru žalobců nemohly být stát a po něm ani žalovaná v dobré víře i proto, že své tvrzené vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobci bránili, jak je zřejmé i ze vzájemné korespondence účastníků a z vyhoveného geometrického plánu č. 119-1/99 ze dne 21. 1. 1999. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná označila napadený rozsudek za správný. Poukázala na to, že právní posouzení věci žalobci zpochybňují prostřednictvím jiného hodnocení provedených důkazů, než které učinil odvolací soud; jehož závěry pokládá žalovaná za bezchybné. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby – jednak na závěru, že předmětný pozemek byl tradičně součástí pozemku parc. č. 7/1 ve vlastnictví čsl. státu a nikoliv součástí pozemků parc. č. 165 a 166 náležejících žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům. A měl-li by snad o průběhu vlastnické hr