28 Cdo 4969/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4969/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2009 Spisová značka:28 Cdo 4969/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4969.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 15a předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 05.14.2010I.ÚS 1240/09JUDr. Vojen Güttlerzastaveno11.26.2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4969/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyň a) M. k. u sv. V., b) K. k. V. s. na H. p., obou zastoupených advokátem, proti žalované ČR – K. p. r., jednající Ú. pro z. s. ve v. m., za vedlejšího účastenství M. k. V., a. p., na straně žalobkyně a), o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 30/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č. j. 13 Co 47/2008-612, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně a) a b) domáhaly určení vlastnického práva ve vztahu k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Oba soudy tak rozhodly po té, co jejich předchozí rozhodnutí v dané věci zrušil svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3318/2006-483, Nejvyšší soud. Odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí, jež v této věci vydal dne 16. 6. 2006, č. j. 13 Co 36/2006-446, a na právní názor, který v jeho odůvodnění podrobně vyložil. Tento právní názor však musel změnit pod vlivem závazného právního názoru obsaženého ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. Z rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá právní názor, že žalobkyně nemají vzhledem k délce doby, jež uplynula ode dne, kdy stát převzal sporné nemovitosti na podkladě § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., naléhavý právní zájem na určení, jehož se domáhají. Dále se pak z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podává, že předmětné nemovitosti byly uvedenou právní normou nezpochybnitelně převedeny na stát a soudy nemohou popírat faktický ani právní účinek takové právní normy. Tento jednoznačný právní názor vzal soud prvního stupně za základ přezkoumávaného rozsudku. Odvolacím námitkám žalobkyň, jež byly s těmito právními názory v rozporu, nebylo možno přisvědčit, neboť také pro odvolací soud jsou právní názory Nejvyššího soudu podle § 243d a § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) při nezměněném skutkovém základu této věci závazné, nepřekročitelné. Proti tomuto rozhodnutí podaly obě žalobkyně dovolání. Dovolatelky nejprve podrobně líčí průběh řízení před soudem prvního a druhého stupně před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu a dále důvody, na nichž byla rozhodnutí obou soudů založena. Následně, pod bodem II., obsáhle reprodukují citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, přičemž závěry v něm dovozené zpochybňují. Pasáž pod bodem III. předmětného dovolání je věnována dalšímu řízení před soudy prvního a druhého stupně, přičemž dovolatelky převážně znovu reprodukují závěry obsažené v rozhodnutích těchto soudů. Ve vztahu k rozsudku soudu odvolacího uvádí pouze to, že tento soud do odůvodnění svého rozsudku promítl pouze závěry dovolacího soudu s tím, že pominul jeho úvahy, z nichž tento soud své závěry dovodil. V konečném důsledku jsou závěry ohledně účinků vládního nařízení č. 55/1954 Sb. (a navazujících aktů) syntézou tohoto vládního nařízení a konspirativních aktů, které v režimu „přísně tajné“ upeklo nejvyšší a nejužší vedení ÚV KSČ na svých sekretariátech. Jasnější rozpor se zásadou, že kontinuita právní nezahrnuje kontinuitu režimu, už v rámci této kauzy nemohl být demonstrován. Dále pak dovolatelky brojí proti způsobu přidělení souzené věci v předchozím řízení u Nejvyššího soudu předsedovi senátu s tím, že není jasné, jakým způsobem k přidělení došlo, a že účastníci nebyli poučeni ve smyslu § 15a o. s. ř. V bodě IV. se zabývají vlastním zdůvodněním dovolání, jež pokládají za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost spatřují v existenci vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a taktéž v nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení před soudem prvního a druhého stupně spočívá v tom, že tyto soudy se řídily právním názorem Nejvyššího soudu, jenž byl nesprávně obsazen, neboť dovolatelé nebyli poučeni ve smyslu § 15a o. s. ř., a ve věci rozhodoval – pro jeho členství v KSČ před rokem 1989 – podjatý soudce. Není rozhodné, že tato vada byla vyvolána již rozsudkem Nejvyššího soudu. Odvolací soud navíc řešil otázku, zda došlo k přechodu vlastnického práva dovolatelek k předmětným nemovitostem na stát v rozporu s hmotným právem. I to je důsledkem pochybení, které vyvolal dovolací soud, když zavázal soudy nižšího stupně k tomu, aby změnily právní posouzení věci. Nejvyšší soud posoudil tuto otázku za použití prostředků z oblasti tzv. „socialistické právní vědy“. V československém právním řádu, jenž platil i v době vydání a realizace citovaného vládního nařízení, byla obsažena taková úprava vlastnického práva, s níž je postup podle vládního nařízení, tedy postup exekutivní, neslučitelný. Otázky zásadního právního významu dovolatelky formulují následovně: a) Zavazuje názor dovolacího soudu podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. soudy nižšího stupně i v případě, že rozsudek dovolacího soudu byl vydán senátem, jehož členem byl i soudce, jehož účast na projednání a rozhodnutí věci byla vyloučena pro podjatost ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb.? b) Je vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže dovolací soud porušil povinnost podle § 15a odst. 1 o. s. ř., a zmařil tak právo odvolatelů vyjádřit se k osobám soudců a přísedících? c) Je vadou řízení skutečnost, že dovolací soud nedodržel povinnost podle § 15a věty druhé o. s. ř. a nepoučil účastníky řízení o možnosti vyjádřit se k osobám soudců? d) Je při posuzování otázky přechodu vlastnického práva podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb. nadřazena teorie tzv. socialistického práva principům demokratického právního státu, tj. čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod, § 9 odst. 1 a 2, § 90 a § 149 Ústavy č. 150/1948 Sb., § 108 zákona č. 40/1964 Sb., zákona č. 141/1950 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb.? e) Lze vyloučit u odvolatelů právo domáhat se určení vlastnického práva odkazem dovolacího soudu na to, že od převzetí předmětných nemovitostí uběhlo pětatřicet, resp. padesát let, tedy vyloučit určovací žalobu proto, že komunistický režim existoval a trval čtyřicet let? Je takový výklad nadřazen intencím zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu? f) Vylučuje určovací žalobu odvolatelů právě ta skutečnost, že jsou církevními právnickými osobami? Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přestože dovolatelky napadají spíše předchozí rozsudek soudu dovolacího, proti němuž není dovolání možné podat, považoval Nejvyšší soud i v tomto případě uvedenou podmínku obsahového směřování dovolání proti pravomocnému rozsudku soudu odvolacího za splněnou. Zabýval se proto jeho přípustností. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní o