28 Cdo 5181/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5181/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2008 Spisová značka:28 Cdo 5181/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5181.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5181/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. b. d. P. 3, zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 32 Cm 101/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č.j. 14 Cmo 428/2006-117, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2006, č.j. 32 Cm 101/2003-96, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č.j. 14 Cmo 428/2006-117, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č.j. 14 Cmo 428/2006-117, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 22. 5. 2006, č.j. 32 Cm 101/2003-96 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 3. 5. 2004, č.j. 32 Cm 101/2003-36, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č.j. 14 Cmo 290/2004-62, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), jímž byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví ve znění specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných v předchozím průběhu řízení a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně; tytéž právní závěry ostatně odvolací soud vyjádřil již ve svém kasačním usnesení. Výměrem Obvodního národního výboru v P. 12 ze dne 20. 5. 1950, č.j. 465/7-2113/50 (dále jen „výměr ONV“), byl B. S. (manželu právní předchůdkyně žalobce) přidělen „byt č. 2 v přízemí domu č.p. 2113 v P. 3, B. 8“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to jako byt naturální (domovnický). „Domovnická smlouva“ ze dne 3. 9. 1958 uzavřená mezi právním předchůdcem žalovaného L. b. d. v P. (dále jen „LBD“) a právní předchůdkyní žalobce J. S. obsahuje v bodě 5 ujednání, že domovník obdrží od vlastníka domu naturální byt, jímž byl právě byt předmětný. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobce byla uživatelkou tohoto bytu, lze podle odvolacího soudu dovozovat z článku V pracovní smlouvy, uzavřené mezi ní a LBD dne 1. 7. 1967, podle něhož „pokud je pracovník uživatelem domovnického naturálního bytu, mění se tento byt dnem 1. 7. 1967 v byt služební (§ 67 zák. o hosp. s byty) …“ (odst. 1), když současně „pracovník nežádá a nebude žádat přidělení služebního bytu“ (odst. 2). Jelikož v roce 1977 právní předchůdkyni žalobce skončil u LBD pracovní poměr domovnice a dotyčná přesto byt nadále užívala (čemuž LBD nikterak nebránilo), ztratil předmětný byt povahu služebního (domovnického) bytu (§ 67 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění účinném do 31. 12. 1991); k 1. 1. 1992 již nesplňoval zákonem stanovená kritéria pro služební byty, neboť „téměř patnáct let jako služební, domovnický byt užíván a tedy již ani určen nebyl.“ Dnem 1. 1. 1992 se právo osobního užívání předmětného bytu svědčící právní předchůdkyni žalobce změnilo na nájem bytu. Jako s nájemkyní bytu s dotyčnou jednal i žalovaný – stala se členkou družstva (žalovaného). Následně (jelikož splňovala podmínky stanovené § 23 odst. 1 a 2 a § 24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.) podala včasnou žádost o převod vlastnictví k předmětnému bytu. Tyto předpoklady splňuje i žalobce, který se stal právním nástupcem J. S. a nájemcem předmětného bytu (§ 706 odst. 3 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je z pohledu citovaných ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. navíc nerozhodné, zda se jednalo o služební byt či nikoliv. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání; jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Právní předchůdkyně žalobce se podle dovolatele nikdy nestala uživatelkou předmětného bytu. Její užívací právo nevyplývá z pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 1967 a navíc tentýž byt byl již dříve výměrem ONV přidělen jejímu manželovi; nejednalo se proto o „právně volný byt“ způsobilý k přidělení. Bylo-li přesto „skutkově prokázáno“, že dotyčné svědčilo užívací právo k předmětnému bytu (jež se dnem 1. 1. 1992 změnilo na nájem bytu), nevznikl jí po přijetí do družstva „družstevní nájem bytu“, a nemá proto nárok na bezplatný převod bytu do svého vlastnictví. Pojem družstevní byt vyplývá nikoli z povahy vlastnictví domu či bytové jednotky, nýbrž z obsahu právního vztahu mezi družstvem a nájemcem bytu. „P. S., ať užívala byt z jakéhokoli důvodu, užívala byt služební, a z toho byl zcela zřejmý obsah právního vztahu mezi ní a žalovaným, tedy užívání bytu vázané na výkon práce domovního zaměstnance.“ Takový nájem bytu není „součástí členských práv člena družstva, ale práv vyplývajících z pracovněprávního vztahu.“ Pouhé přijetí za člena družstva nezakládá bez dalšího změnu obsahu právního vztahu k předmětnému bytu mezi jeho účastníky. Vznik členství v družstvu zakládá nárok na přidělení družstevního bytu; pokud již v době vzniku členství dotyčná byt ve vlastnictví družstva užívala, „muselo by dojít ke změně obsahu nájemního práva (správně nájemního vztahu) změnou smlouvy tak, aby odpovídala ustanovení § 685 odst. 2 občanského zákona.“ Dovolatel připouští, že ke změně obsahu sporného nájemního vztahu mohlo dojít pouze změnou „práva osobního užívání bytu sloužícího k ubytování pracovníka organizace na nájem služebního bytu.“ Jelikož zákon č. 72/1994 Sb. neupravuje právní následky spojené se vznikem členství v družstvu nájemce bytu ve vlastnictví družstva, je třeba (v souladu s § 853 obč. zák.) aplikovat ustanovení dopadající na vztahy obsahem a účelem nejbližší, tj. § 685 odst. 2 obč. zák.; takový nájemní vztah však vzniká až uzavřením nájemní smlouvy. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že právní předchůdkyně žalobce nesplňovala podmínky pro „bezplatné vydání bytu do vlastnictví“ (§ 24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.), neboť „její nájemní vztah k bytu nevznikl na základě skutečností stanovených zákonem.“ Proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); existenci takových vad dovolatel nenamítá a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (jež jsou pro nap