28 Cdo 5223/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5223/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2009 Spisová značka:28 Cdo 5223/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5223.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5223/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. s. J., s. p. v l., proti žalovanému  Hl. m. P., zastoupené advokátem, o určení práva hospodaření k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 15 C 205/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, č. j. 55 Co 149/2008-89, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, č. j. 55 Co 149/2008-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil, že žalobci přísluší právo hospodaření k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku I. (dále jen „předmětné pozemky“), tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce se domáhal určení svého práva hospodaření k předmětným pozemkům ve vlastnictví státu, když tvrdil, že je právním nástupcem organizací oprávněných s těmito pozemky hospodařit od roku 1953 do roku 1995. Příslušnost s těmito pozemky hospodařit na něj přešla dne 1. 11. 1995 na základě rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 31. 10. 1995. Naléhavý právní zájem dovozoval z toho, že je v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnického práva; je zapsáno jednak vlastnické právo státu a právo hospodaření žalobce, jednak vlastnické právo žalovaného s právem hospodaření původně žalovaného 2), M. č. P. 22. V daném případě kupní smlouvou přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí na stát, který s tímto majetkem hospodařil prostřednictvím národního podniku T. a v. s. ú., n. p. Národní podnik byl v dispozicích s národním majetkem omezen, takže jej nemohl platně zcizit. V případě, že národní podnik projevil vůli „postoupit majetek statku veřejnému“, nešlo o zcizení, neboť nedošlo ke změně subjektu vlastnictví; vlastníkem totiž zůstával nadále stát. Národní podnik však nebyl oprávněn ani k převodu práva správy, později práva hospodaření s majetkem. O převodu správy majetku ve vlastnictví státu z jednoho státního subjektu na jiný rozhodoval podle tehdejších právních předpisů státní orgán v souladu se svou pravomocí. Právní úkon, jímž v čl. 8 kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1953, postoupil národní podnik předmětné pozemky do veřejného statku, není úkonem způsobilým vyvolat právní následky. Nebyl tak ani právní důvod pro provedení pozdějšího evidenčního zápisu předmětných pozemků do seznamu statku veřejné obce U. na základě návrhu ze dne 5. 1. 1976. Podle § 147 a § 149 odst. 2 ústavy 9. května (zákon č. 150/1948 Sb.) se veřejný statek stal účinností tohoto předpisu majetkem národním. Zákonem č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, byl národním výborům svěřen do správy majetek, který byl dříve ve vlastnictví, resp. správě, obcí, tedy i tzv. veřejný statek. Toto právo správy bylo později označeno jako právo hospodaření. Takové svěření se však netýkalo předmětných pozemků, a nelze proto dovozovat nárok obce k předmětným pozemkům jako veřejnému statku podle § 1 zák. č. 172/1991 Sb. Žalobce prokázal, že jeho právní předchůdce hospodařil s předmětnými pozemky ke dni 31. 10. 1995, kdy bylo právo hospodaření na základě rozhodnutí ministra zemědělství o zrušení právního předchůdce žalobce bez likvidace převedeno na žalobce v rozsahu delimitačního protokolu, v němž jsou předmětné pozemky výslovně uvedeny. Zároveň nebyla ani tvrzena žádná skutečnost zakládající změnu v příslušnosti hospodaření s tímto státním majetkem. Odvolací soud potvrdil, že „postoupením majetku statku veřejnému“ nešlo o zcizení, neboť nedošlo ke změně subjektu vlastnictví, vlastníkem zůstal nadále stát. Není však možné souhlasit již s tím, že národní podnik nebyl oprávněn ani k převodu práva správy (práva hospodaření) s majetkem, k němuž byl oprávněn státní orgán. Na převod správy národního majetku mezi národním výborem a národním podnikem se vztahoval § 9 vl. nař. č. 90/1950 Sb., dle něhož postačil pouze smluvní nebo administrativní převod. Tím bylo prohlášení kupujícího v kupní smlouvě o postoupení dílů kupovaného pozemku do správy jiného subjektu, kterým byl národní výbor, jemuž byl svěřen do správy majetek, který byl dříve ve správě obcí (tzv. veřejný statek). I když po uzavření kupní smlouvy a zejména na základě prohlášení kupujícího o postoupení dílů pozemku nedošlo ke změnám zápisu v pozemkové knize, nemění tato skutečnost nic na závěru, že od 10. 12. 1953 neměl národní podnik T. a v. s. ú. právo správy k uvedeným pozemkům. Právo správy a později právo hospodaření nemohli nabýt ani další jeho právní nástupci, včetně žalobce. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z toho důvodu, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pak dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V rozsudku odvolacího soudu se neuvádí, na základě jakého ustanovení a zákona by měl být žalovaný  vlastníkem předmětných pozemků. Podle dovolatele žalovaný nesplňoval podmínky pro přechod práva vlastnického na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Zejména nebylo naplněno, že právní předchůdce žalovaného  měl k 23. 11. 1990 právo hospodaření k předmětným pozemkům, „neboť nedošlo platně k převodu správy“. Zcela jistě pak žalovaný  nesplňoval podmínku třetí, neboť ke dni 24. 5. 1991 na těchto pozemcích nehospodařil a ani je neměl v žádné evidenci. Žalobce prokázal, že na předmětných pozemcích hospodařili jeho právní předchůdci a taktéž je měli ve své účetní evidenci od roku 1953 až po současnost. Na předmětné pozemky byl též uplatněn restituční nárok, jenž nebyl úspěšný, avšak podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., nepřechází do vlastnictví obcí rovněž věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního právního předpisu. Žalobce považuje duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí pro žalovaného za neoprávněný. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný k dovolání uvedl, že argument žalobce, že na žalovaného nepřešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům, je zcela irelevantní, neboť tato otázka není předmětem tohoto řízení. Předmětem tohoto řízení je pouze a výlučně otázka, zda žalobci přísluší právo hospodaření k předmětným pozemkům. Navíc faktické hospodaření na předmětných pozemcích ani jejich vedení v účetní evidenci nepředstavuje právní titul, z něhož by žalobce či jeho právní předchůdci své právo hospodaření mohli odvodit. V tomto řízení bylo naopak dostatečně prokázáno, že předmětné pozemky přešly na základě kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1953 do správy MNV U. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, nebo aby jej zamítl. Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.   Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přestože dovolatel explicitně žádné vady řízení nenamítal, z konstrukce jeho dovolání je zřejmé, že napadené rozhodnutí považuje za stižené vadou, která se projevila v odklonu odvolacího soudu od závěru soudu prvního stupně, že nelze dovozovat nárok obce (žalovaného) k předmětným pozemkům podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Nelze přitom přehlédnout, že žalobce se v