28 Cdo 58/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 58/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2023 Spisová značka:28 Cdo 58/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.58.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Správní řízení Správní soudnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 13 odst. 1 alinea první a třetí předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 5. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1503/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 58/2023-133USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně I. V., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby: XY, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Slunečné náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, o zaplacení částky 63.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu po Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 42/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 16 Co 133/2022-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 11 C 42/2021-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.375,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30.375,- Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 33.525,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33.525,- Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 34.912,- Kč (výrok III.). 2. K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 16 Co 133/2022-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 30.375,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2.700,- Kč (výrok III.). 3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 1. 2. 2016 bylo u Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, územní pracoviště v Sokolově (dále též „FÚ“) zahájeno správní řízení ve věci uložení pokuty za porušení povinností podle zákona o účetnictví, jež byly zjištěny při daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014. Zahájení řízení bylo žalobkyni oznámeno sdělením FÚ dne 12. 7. 2017. Poté, kdy se žalobkyně k výsledkům kontrolního šetření dne 18. 7. 2017 vyjádřila, rozhodl FÚ rozhodnutím ze dne 11. 8. 2017, č. j. 704052/17/2407-60561-400677, o uložení pokuty ve výši 100.000,- Kč. Proti rozhodnutí FÚ podala žalobkyně dne 25. 8. 2017 odvolání, jež bylo se stanoviskem FÚ předloženo dne 6. 10. 2017 k přezkumu Odvolacímu finančnímu ředitelství (dále též „OFŘ“), jež rozhodnutím ze dne 15. 12. 2017, č. j. 53821/17/5200-11432-711778, rozhodnutí FÚ o uložení pokuty potvrdilo. Žalobkyně dne 22. 2. 2018 podala ke Krajskému soudu v Plzni žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí OFŘ. Krajský soud v Plzni po obdržení vyjádření OFŘ k žalobě, včetně správního spisu, rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 57 Af 5/2018-66, rozhodnutí OFŘ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podalo kasační stížnost dne 24. 4. 2019 OFŘ a samo svým rozhodnutím správní řízení dne 31. 5. 2019 přerušilo. Podnětu žalobkyně pro uplatnění opatření proti nečinnosti OFŘ Generální finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 11. 7. 2019, č. j. 61379/19/7700-20128-051118, nevyhovělo. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Afs 145/2019-57 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz), byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019 s tím, že závěr soudu prvního stupně o neurčitosti obsahu výroku správního rozhodnutí není správný. Následně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 57 Af 5/2018-116, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2020, žalobu zamítl. Dne 27. 2. 2020 podala žalobkyně proti tomuto rozsudku kasační stížnost a současně i ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2019 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019; ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1192/20 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020-76, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2019, jakož i obě správní rozhodnutí o uložení pokuty žalobkyni. Konstatoval, že správní delikt, pro nějž bylo vedeno správní řízení, je promlčen, neboť deliktní odpovědnost zanikla s účinností nové právní úpravy přestupkového práva ke dni 1. 7. 2017. Důvodnost aplikace novější právní úpravy vyplynula z toho, že byla pro žalobkyni příznivější. Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že právní posouzení věci vykazovalo značnou složitost způsobenou nejednoznačnou úpravou přechodných ustanovení, jež byla odstraněna až zásahem Ústavního soudu, který nálezy sp. zn. Pl. ÚS 15/19 a sp. zn. Pl. ÚS 4/20 přechodné ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 250/2006 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále „přestupkový zákon“), jako protiústavní zrušil. Dne 8. 4. 2021 žalovaná žalobkyni sdělila, že ji nelze přiznat přiměřené zadostiučinění ve výši 63.900,-Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního a na něj navazujícího soudního řízení, a sice vzhledem k hmotněprávní a procesní složitosti případu a k počtu instancí, v nichž musela být věc projednána. Celkovou délku řízení tak nelze vnímat jako nepřiměřeně dlouhou. 4. Zjištěný skutkový stav odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) po právní stránce poměřoval ustanoveními § 1, § 5 písm. b) a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“). Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v úsudku, že by v poměrech projednávané věci měla být přiměřenost délky posuzovaného řízení komparována s délkou dvou řízení, jež v minulosti byla vedena u soudu prvního stupně. Konstatoval, že obě srovnávaná řízení trvala delší dobu a rozhodovalo v nich méně instancí. Připomněl, že v případě nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení je třeba vycházet z judikatury Nejvyššího soudu [ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále „Stanovisko“), a na něj navazující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; toto Stanovisko je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz] a nikoliv z porovnávací metody založené na zjišťování výše satisfakce v obdobných případech, jež se uplatní v řízení o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (zejména v trestním řízení). Východiskem pro závěr, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, se – dle mínění odvolacího soudu – stalo hodnocení jeho složitosti (procesní i hmotně-právní). Odvolací soud dovodil, že řízení trvající tři roky a pět měsíců nelze označit za nepřiměřeně dlouhé, neboť úkony řízení na sebe navazovaly a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by bylo možné hodnotit jako vady v postupu orgánů státu, jež by nárok na satisfakci zakládaly. Takový postup nebyl zjištěn ani v případě vydání rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019, č. j. 57 Af 5/2018-88, jenž byl následně sice Nejvyšším správním soudem zrušen, nicméně nikoliv pro nepřezkoumatelnost, nerespektování závazného právního názoru instančně nadřízeného soudu nebo opomenutí dostupné judikatury vrcholných soudů na projednávanou věc aplikovatelné. 5. Proti rozsudku od