Nejvyšší soud 28 Cdo 671/2026 – 229.890 Kč s příslušenstvím

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 8 C 357/2020-275, uložil žalované zaplatit žalobkyni 65.121 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do 164.769 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Z části tak vyhověl žádání žalobkyně o vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalované mělo dostat tím, že svým územním plánem zařadila pozemky žalobkyně p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a části pozemků p. č. XY a p. č. XY vše v k. ú. XY do plochy veřejného prostranství. Okresní soud dospěl na základě provedeného dokazování včetně místního šetření k závěru, že se jedná o pozemky přístupné každému bez omezení, a tedy sloužící veřejnému užívání ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o obcích“. Žalobu ve vztahu k většině z nich (vyjma pozemku p. č. XY) shledal důvodnou, odkázav přitom na konstantní judikaturu vrcholných soudů, neboť naznal, že omezení vlastnického práva žalobkyně k dotčeným pozemkům pro existenci veřejného prostranství je vynucené ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a žalobkyně jejich zahrnutí územním plánem do plochy veřejného prostranství nemohla zabránit. Náleží jí proto náhrada v podobě žalovanou získaného bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Jeho výši pak stanovil na základě platných výměrů Ministerstva financí. Stran pozemku p. č. XY naproti tomu shledal, že na něm se nacházející veřejně prospěšná účelová komunikace (mající rovněž povahu veřejného prostranství) byla zřízena se souhlasem žalobkyně, jenž její nárok na kompenzaci vylučuje, pročež žalobu v příslušné části zamítl.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 26 Co 177/2024-429, k odvolání obou účastnic rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I stran výše přiznaného příslušenství, jinak je v tomto výroku potvrdil [výrok I a)], ve výroku II je změnil tak, že žalované uložil zaplatit též 164.769 Kč se specifikovaným příslušenstvím, ve zbytku výroku je také potvrdil [výrok I b)], rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II a III), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok IV ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2025, č. j. 26 Co 177/2024-435). Odvolací soud kvitoval zhodnocení povahy pozemků zastávané soudem prvního stupně, jehož skutková zjištění pokládal za správná a přijatá na základě dostatečného dokazování. Shrnul, že je evidentní, že všechny dotčené pozemky plní funkci veřejného prostranství a žalobkyně nemá právo omezovat přístup veřejnosti na ně. Přitakal i právním závěrům okresního soudu o opodstatněnosti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou skrze skupinu pozemků nedotčených místní komunikací, jež byly vzdor vůli jejich vlastnice aktem žalované zařazeny do plochy veřejného prostranství. Ohledně pozemku p. č. XY pak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že k zařazení jím pokryté cesty do kategorie veřejné účelové komunikace nedošlo se souhlasem žalobkyně. I v tomto případě shledal vynucené omezení vlastnického práva, za něž žalobkyni náleží náhrada odpovídající bezdůvodnému obohacení obce (§ 2991 o. z.). Odmítl žalovanou namítané uplatnění výluk z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 a § 2997 o. z. již proto, že v řízení bylo prokázáno, že se žalobkyně zařazení svých pozemků do kategorie veřejného prostranství aktivně bránila. Co se týče výše bezdůvodného obohacení, korigoval náhled soudu prvního stupně tak, že ji je zapotřebí odvozovat nikoliv z maximálních cen nájemného stanovených cenovými výměry, nýbrž od hladiny obvyklého nájemného v daném místě a čase. Na základě znaleckého posudku, jímž doplnil dokazování, zjistil, že ekvivalentní částka je vyšší než žalobou požadovaná suma, pročež žalobě v plném rozsahu vyhověl. Patřičně korigoval přiznané úroky z prodlení, je-li splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení třeba pojit až s výzvou ochuzeného obohacenému.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalovaná (přičemž vůči nákladovým výrokům toliko jako výrokům akcesorickým), jež je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zprvu zpochybňuje, že by pouhým zařazením pozemků územním plánem do určité kategorie došlo ke vzniku veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích. Namítá současně, že pozemky (mimo účelovou komunikaci) funkci veřejného prostranství fakticky neplní, ani k ní nejsou uzpůsobeny, přičemž krajský soud nedostatečně posoudil jednotlivé znaky, jež určitý pozemek jako veřejné prostranství definují. V tomto směru (námitky označené v dovolání písmeny A a B) spatřuje odklon odvolacího soudu od jmenované judikatury Nejvyššího soudu. V dané souvislosti namítá též „překvapivost“ rozhodnutí krajského soudu, odporuje-li názorům vysloveným v jiné (dle jejího mínění obdobné) věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 26 Co 231/2017. Jako v rozhodovací praxi Nejvyšším soudem doposud neřešenou vznáší otázku (v dovolání označenou písmenem C), může-li obec vynucovat po vlastníku pozemku zpřístupnění pozemků toliko z důvodu jejich zahrnutí do veřejného prostranství územním plánem, ačkoliv nejsou veřejně přístupné. Žalovaná se dále vymezuje vůči skutkovým zjištěním nalézacích soudů, považujíc je za rozporná s provedeným dokazováním. V nastíněném s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu a má za to, že vytčené nedostatky opodstatňují prolomení zákazu přezkumu skutkových otázek v dovolacím řízení. Akcentuje nepřístupnost dílčích pozemků (nacházejících se mimo účelovou komunikaci), jež jsou oploceny a za uzamčenou brankou, přičemž nejsou žalobkyní ba ani veřejností nikterak využívány. Podobně ve vztahu k dalším pozemkům (dotčených trafostanicí a sloupem vysokého napětí) zpochybňuje naplnění materiálních znaků veřejného prostranství. Konkluze, že se skrze ně žalovaná na úkor žalobkyně obohacuje, pokládá za rozporné s konstantní judikaturou, dle níž bezdůvodné obohacení obce vzniká užíváním veřejného prostranství občany obce.

Odklon od ustálené rozhodovací praxe pak spatřuje i v závěrech týkajících se pozemku p. č. XY, na němž se nachází účelová komunikace obsluhující přilehlé stavební parcely, respektive domy. Dovolatelka rozporuje, že by žalobkyně kvalifikovaně nesouhlasila s věnováním pozemku obecnému užívání.

Domnívá se dále, že se ve vztahu k posledně jmenovanému pozemku uplatní výluky z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 a § 2997 o. z. Jako doposud judikaturou neřešené otázky předkládá, jednala-li žalobkyně při zřízení komunikace ve svém výlučném a osobním zájmu, vnutila-li žalované obci bezdůvodné obohacení získané jejím užíváním skrze veřejnost a jednala-li na vlastní nebezpečí. Stran uvedených aspektů považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Shodnou vadou dle ní trpí naříkaný rozsudek i ve vztahu k závěrečné námitce žalované uplatněné v odvolání, dle níž byl požadavek žalobkyně uplatněn v rozporu s dobrými mravy a jíž se krajský soud nikterak nezabýval. Pro vylíčené žalovaná navrhuje (soudě dle obsahu dovolání), aby Nejvyšší soud změnil naříkaný rozsudek tak, že se žaloba zamítá, a přiléhavě rozhodl i o náhradě nákladů řízení.

K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, jež je považuje za nedůvodné, pročež navrhuje mimořádný opravný prostředek zamítnout, na což reagovala replikou žalovaná.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustným, neboť závěry odvolacího soudu nelze mít za zcela konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (reprezentovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 254/2025, nebo jeho usnesením ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 323/2025) v otázce, co je třeba rozumět veřejným prostranstvím, jehož užíváním žalované obci vzniká na úkor majitele předmětného pozemku bezdůvodné obohacení.

Dle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání je v dotčené části též důvodným.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích připouští, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020).

Konstantně přitom zastává názor, že institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků podle § 34 zákona o obcích (resp. § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Aby bylo možné učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je veřejným prostranstvím, musí být naplněny veškeré jeho znaky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo jeho usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníka pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, či usnesení téhož soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2252/2024).

Co se týče druhého znaku veřejného prostranství a demonstrativního výčtu typů prostor, jež jsou zmíněným prostranstvím, Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsaženou v § 34 zákona o obcích je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (srov. kupříkladu plenární nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, a obdobně v judikatuře Nejvyššího soudu jeho usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 220/2024).

Určující naproti tomu samo o sobě není zahrnutí příslušného prostoru do veřejného prostranství opatřením obecné povahy (zejména územním plánem obce). Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3483/2020 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3210/2021, a dále rovněž již jmenovaná rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 323/2025 i sp. zn. 28 Cdo 254/2025).

V souladu s judikaturou dovolacího soudu současně není možné za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, obec jej nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němu zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona o obcích (či § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze), pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce (viz kupříkladu opětovně citovaný a dovolatelkou jmenovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 254/2025, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, či jeho usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018).

Založily-li tedy oba nalézací soudy v nynějším sporu své konkluze o veřejném prostranství u skupiny pozemků (mimo komunikací pokrytého pozemku p. č. XY) toliko na jejich zahrnutí do konkrétní kategorie v územním plánu a skutečnosti, že jsou veřejně přístupné – nebrání-li vstupu na ně technická překážka, respektive jsou-li dosažitelné skrze odemčenou branku v případě částí pozemků p. č. XY a č. XY, potažmo pozemků p. č. XY a č. XY (srov. body 15 – 17 odůvodnění naříkaného rozsudku, eventuálně především bod 38 odůvodnění rozsudku okresního soudu), není možné jejich závěry označit za komplexní ve smyslu shora citované judikatury, a tudíž ani za s ní zcela konformní. Dovolatelce lze přisvědčit v tom směru, že z provedeného dokazování, včetně místního šetření, jednoznačně neplyne (a nalézací soudy ve svých odůvodněních takový náhled ani neartikulují), že by pozemky, které tvoří břeh rybníka (jenž je přístupný i odjinud) – p. č. XY a č. XY, na nichž se nachází trafostanice (p. č. XY) či sloup s elektrickým vedením (p. č. XY), byly veřejností užívány k rekreaci, sloužily jako potřebná cesta, či jinak plnily funkci obce spojenou s uspokojováním potřeb jejích občanů, tedy naplňovaly materiální kritérium veřejného prostranství ve shora vyloženém smyslu. K právě řečenému jeví se příhodným připomenout, že předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem na úkor osoby jiné a bezdůvodné obohacení je coby institut zacíleno zejména na odčerpání těchto hodnot ze sféry obohaceného (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007). Vztaženo do poměrů nynější kauzy, nedochází-li ve spojitosti s konkrétními pozemky k suplování role obce, coby nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, nelze ani uvažovat o obohacení v její sféře a jemu odpovídajícímu nároku vlastníka pozemku (obdobně namátkou viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2283/2025).

S ohledem na uvedené zjevně není možné kvitovat souhrnné kvalifikování skupiny předmětných pozemků jako veřejného prostranství. V intencích výše vysvětleného je zapotřebí každý pozemek vykazující individuální znaky a mající specifické využití hodnotit jednotlivě. Závěry odvolacího soudu označující všechny sporem dotčené pozemky nezasažené pozemní komunikací (k pozemku p. č. XY viz dále) bez dalšího jako veřejné prostranství tedy nemohou ve vylíčeném smyslu obstát jako korektní a zcela souladné s citovanou rozhodovací praxí, respektive jsou vzhledem k rekapitulovaným skutkovým zjištěním (nesvědčícím jednoznačně o plnění veřejné funkce obce) prozatím ve smyslu shora odkazované judikatury přinejmenším neúplnými, a tudíž nesprávnými.

Stran pozemku p. č. 681/29, jenž je dle zjištění nalézacích soudů svým charakterem veřejnou účelovou komunikací (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), lze připomenout následující. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace (jež je podskupinou veřejného prostranství; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024 – dovolatelkou zmiňované, či ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023) sloužící k uspokojení komunikační potřeby opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu, pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok (srovnej opětovně usnesení sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).

Citovanou judikaturu včetně dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, odvolací soud ovšem při svých úvahách v aktuální věci respektoval, ověřoval-li existenci souhlasu žalobkyně, resp. byla-li dotčená komunikace ve shora nastíněném smyslu žalobkyní věnována obecnému užívání, což by vylučovalo nárok na kompenzaci za užívání jejího pozemku. Na podkladě korektně učiněných skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán a pro jejichž revizi v rámci dovolacího řízení není prostor (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež jsou z hlediska úspěšnosti dovolací argumentace nerelevantní výtky žalované vůči nim (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 924/2023), odvolací soud však dospěl ke konkluzi, že k potřebnému odevzdání pozemní komunikace do obecného užívání širokou veřejností nedošlo, naopak zjistil již počáteční úmysl žalobkyně stran omezení uživatelů předmětné cesty na vlastníky přilehlých parcel i její nezpochybnitelný trvající nesouhlas s veřejným užíváním daného pozemku. Jeho zjištění vylučují též dovolatelkou prosazovaný závěr, že žalobkyně byla se vznikem veřejné cesty od počátku srozuměna. Ve vztahu k dotčenému pozemku tak odvolací soud správně shledal požadavek žalobkyně opodstatněným. Nedůvodnými se proto jeví námitky dovolatelky o odklonu odvolacího soudu od judikatury v nastíněné otázce. Dovozuje-li žalovaná souhlas vlastnice pozemku s jeho veřejným užíváním ze skutečnosti, že stavba komunikace byla jako veřejně přístupná kolaudována, přehlíží právě v nynější fázi řízení nezpochybnitelná skutková zjištění nalézacích soudů svědčící o odmítavém stanovisku žalobkyně k veřejnému užívání jejího pozemku.

Stěží se je přitom možné ztotožnit s názorem dovolatelky o tom, že se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi doposud nezabýval problematikou výluk z bezdůvodného obohacení podle § 2992 a § 2997 o. z. Odkázat lze v tomto směru zejména na jeho rozsudek ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, v němž mimo jiné vyslovil, že předpokladem uplatnění výluk ve smyslu obou citovaných ustanovení je dobrovolné plnění ochuzeného [k plnění na vlastní nebezpečí (§ 2992 o. z.) viz dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněný pod číslem 108/2020 Sb. rozh. obč., akcentující orientaci ochuzeného při plnění na obohacený subjekt, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1172/2024]. V kontextu nyní posuzované kauzy je pak s ohledem na shora rekapitulovaná zjištění soudů o původním záměru žalobkyně zřídit privátní cestu a prokázaném negativním postoji žalobkyně k veřejnému užívání pozemku p. č. 681/29 zjevné, že aplikace řečených výluk nepřichází do úvahy. Náhled odvolacího soudu je tak s judikaturou, jež se v obecnosti dovolatelkou artikulovanou otázkou již zabývala, souladný.

Pro úplnost lze dodat, že zodpovídání otázky označené v dovolání písm. C se jeví irelevantním, neboť při její formulaci, předpokládá-li veřejnou nepřístupnost, resp. uzamčenost pozemků, vychází žalovaná z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu (k vázanosti dovolacího soudu skutkovými závěry nalézacích soudů viz výše).

S ohledem na přípustnost dovolání žalované se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3802/2022). V tomto směru lze přisvědčit dovolatelce vytýkající rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost stran jí vznesené námitky rozporu uplatnění práva s dobrými mravy. Z odůvodnění naříkaného rozhodnutí se podává, že žalovaná již v rámci odvolání řečenou námitku uplatnila (viz bod 7 rozsudku krajského soudu), leč odvolací soud se s ní nikterak nevypořádal. Absentuje-li v tomto směru jakákoliv úvaha odvolacího soudu, již by Nejvyšší soud mohl prověřit, nelze než jeho rozhodnutí v dotčené části označit za nepřezkoumatelné.

Obdobný deficit naopak rozhodnutí nevykazuje ve vztahu k namítaným výlukám z bezdůvodného obohacení, je-li z jeho odůvodnění zřetelně patrné, z jakých důvodů soud odkazovaná ustanovení (§ 2992 a § 2997 o. z.) neaplikoval. Ostatně naznačovaný nedostatek dovolatelce nebránil ve formulaci jejích argumentů v rámci mimořádného opravného prostředku (k tomu viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2661/2012). Přisvědčit stejně tak není možné výtkám dovolatelky o překvapivosti napadeného rozhodnutí. Překvapivým vzdor mínění žalované není, rozhodne-li soud odchylně od jiné, jím posuzované, věci, jež se skutkově liší (konkrétní skutkové rozdílnosti od dovolatelkou zmiňovaného řízení odvolací soud zřetelně popsal v bodě 23 odůvodnění svého rozsudku) – k překvapivosti rozhodnutí viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 28 Cdo 1693/2025.

Pro úplnost lze v kontextu řešené kauzy dodat poznámku stran výše bezdůvodného obohacení, již je dle ustálené judikatury (viz za všechna usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2312/2023, a v něm citovaná rozhodnutí týkající se rovněž pozemků užívaných širokou veřejností) nutné zpravidla poměřovat s hladinou obvyklého nájemného v daném místě a čase, jež by byl obohacený povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek ochuzeného využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy.

Nejvyšší soud tedy, shledav dovolání žalované ve shora popsaném smyslu opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu (s ohledem na absenci vyčíslení konkrétních částek odpovídajících bezdůvodnému obohacení žalované ve vztahu k jednotlivým pozemkům – viz body 25 a 26 naříkaného rozhodnutí) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).