28 Cdo 672/2003 — Nejvyšší soud

28 Cdo 672/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2004 Spisová značka:28 Cdo 672/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.672.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 672/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.Ludvíka Davida,CSc., o dovolání 1. O. Č., 2. Z. G. a 3. M. O., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21.1.2003, sp.zn. 17 Co 362/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp.zn. 7C 238/95 /žalobkyň 1.O. Č., 2.Z. G. a 3.M. O., zastoupených advokátem proti žalovanému Č. s. t. v., o uzavření dohody o vydání věcí/, takto : I. Dovolání dovolatelek se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 31.10.1995, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání stavby čp. 1125 – zimního stadionu s příslušenstvím /vedlejšími stavbami a venkovními úpravami na pozemku parc. č. 1222/, jakož i vedlejších staveb a venkovních úprav na pozemku par. č. 1223 v katastrálním území P. H. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly zapsány v pozemkové knize /ve vložce č. 1931/ pro katastrální území H.-B. ve prospěch veřejné obchodní společnosti Ing. Dr. T. K. a spol., a to jako právo stavby k pozemkům č. 1222 a 1223. Posledními vlastníky uvedené veřejné obchodní společnosti před jejím znárodněním /vyhláškou č. 2560/1949 Úředního listu/ na základě zákona č. 114/1948 Sb. byli Ing. Dr.T. K. a Ing.J. K. Původní žalobkyně M. K. byla dcerou Ing.Dr.K. a další žalobkyně jsou jeho vnučkami a dcerami Ing. J. K., jenž byl synem Ing. Dr. T. K. Dvě ze žalobkyň neměly v roce 1991 trvalý pobyt na území republiky a proto po vydání nálezu č. 164/1994 Sb., učinily výzvu ohledně uvedených nemovitostí, ale žalovaný s. t. v. nárok žalobkyň odmítl. Žalovaný Č. s. t. v. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uváděný majetek nebyl vlastnictvím fyzických osob, nýbrž osoby právnické – veřejné obchodní společnosti. Tato společnost měla jen zapsáno právo stavby na dobu 50 let na základě smlouvy o stavebním právu, které zaniklo po uplynutí uvedené lhůty v roce 1982. Původní žalobkyně M. K. v průběhu řízení dne 11.5.1997 zemřela a v řízení v této právní věci dále jednaly O. Č., Z. G. a M. O. Rozsudkem Obvodní soudu pro Prahu 7 z 19.2.2002, čj. 7 C 238/95-60, byla zamítnuta žaloba žalobkyň O. Č., Z. G. a M. O. o vydání spoluvlastnických podílů k nemovitostem – pozemkům par. č. 1222 a parc. č. 1223, jež byly zapsány ve vložce č. 1930 pozemkové knihy pro katastrální území H.-B. a to žalobkyni O. Č. ideální polovinou a žalobkyním Z. G. a M. G. jednou ideální čtvrtinou. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo vysloveno, že se zamítá žaloba s návrhem pro případ, že by vydání práva stavby pro jeho zánik nebylo možné, aby soud uložil rozsudkem žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyněmi dohodu s tím, že předmětem vydání je stavba čp. 1125 – zimní stadion s příslušenstvím, tj. vedlejšími stavbami a venkovními úpravami na pozemku par.č. 1222 v katastrálním území H., jakož i vedlejší stavby a venkovní úpravy na parc.č.1223 v katastrálním území H. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku poukazoval soud prvního stupně na to, že podle ustanovení § 1 zákona č. 86/1912 ř.z. mohl být pozemek zatížen právem ke stavbě, a to jako věcným, zcizitelným a dělitelným právem mít na pozemku nebo pod povrchem půdy stavbu. Podle ustanovení § 3 zákona č. 86/1912 ř.z. nemohlo být právo ke stavbě zřízeno na méně než 30 let a ne více než 50 let. Podle ustanovení § 6 zákona č. 86/1912 ř.z. se právo ke stavbě pokládalo za nemovitou věc a stavba nabytá nebo zřízená z práva ke stavbě za příslušenství práva k pozemku, pokud nebylo ve smlouvě uvedeno nic jiného. Právo stavby, zřízené podle zákona č. 86/1912 ř.z., v sobě zahrnovalo vlastnické právo ke stavbě jako příslušenství práva ke stavbě a také právo požívání k pozemku, na němž se stavba již nacházela nebo měla být zřízena. Předpokladem vzniku vlastnického práva ke stavbě, jakož i požívacího práva k pozemku, bylo předchozí zřízení práva ke stavbě podle ustanovení § 1 zákona č. 86/1912 ř.z. Podle názoru soudu prvního stupně z uvedeného ustanovení vyplývá, že stavba či pozemek, na něž se vztahoval režim zákona č. 86/1912 ř.z., by mohly podléhat vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. za předpokladu, že by předmětem tohoto vydání mohlo být také samotné právo ke stavbě. Soud prvního stupně v této souvislosti vyslovoval názor, že v zákoně č. 87/1991 Sb. použitý pojem „věc“ je nutno vykládat podle občanského zákoníku; podle ustanovení § 118 odst.1 občanského zákoníku jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci a pokud to jejich podstata připouští, pak práva nebo jiné majetkové hodnoty. Jestliže podle zákona č. 87/1991 Sb. mohou být vydány pouze věci, nemůže vydání podle tohoto zákona podléhat ani stavba na pozemek k němuž svědčilo právo stavby, byť tato stavba existuje v současné době, neboť tu nelze obnovit vlastnické právo ke stavbě bez současné existence práva stavby. Ze stejného důvodu nelze žalobkyním vydat ani právo požívání k pozemku. Soud prvního stupně se zabýval i námitkou žalovaného, že žalobkyně nejsou oprávněnými osobami k jimi uváděné stavbě, která přešla do vlastnictví státu, nebyla původně ve vlastnictví fyzické osoby, nýbrž osoby právnické a byl toho názoru, že veřejná obchodní společnost neměla ve smyslu článku 85 zákona č. 1/1863 ř.z. /všeobecného zákoníku obchodního/ právní subjektivitu, nýbrž byla jen sdružením dvou nebo více osob provozujících obchodní živnost pod společnou firmou. Soud prvního stupně byl toho názoru, že právní předchůdci žalobkyň byli vlastníky zimního stadionu /objektu čp.1125 v katastrálním území H./. Soud prvního stupně neshledal také žádného důvodu k zastavení řízení, jak to navrhoval žalovaný. S poukazem na tyto uváděné důvody soud prvního stupně žalobu žalobkyň zamítl. O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 19.2.2002 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 21.2.2003, sp.zn. 17 Co 362/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle výsledků v řízení provedeného dokazování považuje odvolací soud za prokázáno, že byla k věcem, uvedeným v žalobě žalobkyň, zřízeno podle zákona č. 86/1912 ř.z. právo stavby smlouvou, uzavřenou mezi veřejnou obchodní společností Ing. Dr. T. K. a spol. a městem P. 31.10.1932 na dobu do 14.12.1982 a že vyhláškou ministra průmyslu z 20.12.1949 č. 2560/1949 Úředního listu byl znárodněn zestátněním podnik Ing. Dr. T. K. a spol. provozovaný pod označením Z. stadion v P. N.. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel z toho, že předpokladem vzniku a trvání vlastnického práva byla ve smyslu ustanovení zákona č. 86/1912 ř.z. existence práva ke stavbě. Vlastnické právo ke stavbě tu nemohlo samostatně existovat. Přitom v daném případě bylo právo ke stavbě podle uváděného právního předpisu zřízeno na 50 let ode dne vkladu práva do pozemkové knihy, což v tomto případě bylo od 14.12.1932 do 14.12.1982. Zákon č. 86/1912 ř.z. byl zrušen zákonem č. 88/1947 Sb., který nabyl účinnosti dne 10.7.1947. I podle tohoto zákona č. 88/1947 Sb. bylo právo stavby právem věcným, mohlo být zřízeno jako právo dočasné a považovalo se za věc nemovitou; po zániku práva stavby připadla stavba vlastníku stavby. Podle ustanovení § 564 zákona č. 141/1950 Sb. zůstaly právní poměry týkající se práva stavby, založené před 1.1.1951, nedotčeny a bylo možné na ně použít ustanovení zákona č. 88/1947 Sb. Podle ustanovení § 854 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1.4.1964/pokud tímto zákonem nebylo stanoveno jinak/; institut práva stavby zákon č. 40/1964 Sb. již neměl a nemá. Právní vztah mezi vlastníkem pozemku a subjektem oprávněným ke stavbě /stavebníkem/ by tedy v uvedeném smyslu zanikl uplynutím stanovené doby s tím důsledkem, že vlastníkem stavby by byl vlastník pozemku a oprávněnému ke stavbě /stavebníkovi/ by náležela náhrada stanovená buď ve smlouvě nebo v zákoně /§ 9 zákona č. 86/