28 Cdo 724/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 724/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 6. 2014 Spisová značka:28 Cdo 724/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.724.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:předpisu č. 115/1994Sb. § 101 předpisu č. 40/1964Sb. § 13 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 6. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.7.2014III.ÚS 2533/14prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto18.9.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 724/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně D. R., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 558.836,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 51/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013, č. j. 35 Co 197/2013-53, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2013, č. j. 16 C 51/2012-33, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem na zaplacení částky 558.836,42 Kč s příslušenstvím. Současně ve výroku II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně dopisem ze dne 21. 3. 1991 požádal podle zákona č. 403/1990 Sb. o přiznání peněžité náhrady za odňaté nemovitosti (dům s pozemkem p. č. 95 a pozemek p. č. 409, vše v k. ú. B.) a žalobkyně žádostí ze dne 23. 3. 1992 požádala o peněžitou náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., mimo jiné též za pozemek p. č. 397/2 v k. ú. B. Obě citované žádosti byly podány ve lhůtách stanovených k uplatnění nároku na peněžitou náhradu v § 19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jimiž se nároky na peněžitou náhradu řídí (nárok na peněžitou náhradu za pozemek p. č. se řídí zákonem č. 87/1991 Sb., když nebylo prokázáno, že by tento pozemek měl v době odnětí právnímu předchůdci žalobkyně zemědělský charakter a nárok na peněžitou náhradu za ostatní nemovitosti se řídí zákonem č. 403/1990 Sb. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně s ohledem na vznesenou námitku promlčení z důvodu hospodárnosti řízení se správně přednostně zabýval případným promlčením nároku žalobkyně a dospěl k závěru, že na daný případ je třeba aplikovat čl. II. bod 1. a čl. IV. bod 1. zákona č. 115/1994 Sb., jímž byly novelizovány jak zákon č. 403/1990 Sb., tak zákon č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě je pro posouzení promlčení rozhodující shora citovaná právní úprava, která obsahuje speciální ustanovení o splatnosti nároků na finanční náhradu, jak podle zákona č. 403/1990 Sb., tak podle zákona č. 87/1991 Sb., tj. nároků, které byly žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem uplatněny v zákonem stanovených lhůtách. Vyslovil, že žalobkyně netvrdila, že by do účinnosti zákona č. 115/1994 Sb., t. j. do 8. 6. 1994, tyto nároky uplatnila v řízení před soudem, tudíž byly splatné do 8. 6. 1997. Soud prvního stupně správně dovodil, že tyto nároky se promlčují podle obecných ustanovení občanského zákoníku, tj. podle § 101 o. z. ve lhůtě tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jestliže byly uvedené nároky splatné dne 8. 6. 1997, mohla žalobkyně své právo u soudu uplatnit poprvé dne 9. 6. 1997 a od tohoto dne běžela tříletá promlčecí doba, která skončila dne 9. 6. 2000. Žaloba podaná žalobkyní dne 5. 4. 2012 byla podána po uplynutí promlčecí doby a vzhledem k tomu, že žalovaná se dovolala promlčení, nelze žalobkyni ve smyslu § 100 odst. 1 o. z. právo přiznat. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že na běh promlčecí doby na zaplacení peněžité náhrady nemá vliv soudní řízení, jehož předmětem bylo vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., neboť stavení promlčecí doby podle § 112 o. z. nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno. Nebylo-li v řízení uplatněno právo na finanční náhradu, nemohlo žalobkyní vedené soudní řízení způsobit stavení promlčecí doby. Výše citované ustanovení zákona č. 115/1994 Sb. výslovně pamatuje na případy, kdy bylo zahájeno řízení před soudem, ovšem pouze tehdy, jestliže bylo zahájeno řízení o nárocích na finanční náhradu, a to do účinnosti tohoto zákona. O všech ostatních nárocích na finanční náhradu platí zákonem stanovená speciální úprava splatnosti. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2061/2006. Odvolací soud zaujal názor, že řízení o vydání věci nemělo žádný vliv na běh promlčecí doby podle shora uvedených zákonných ustanovení, neboť žalobkyni nic nebránilo, aby poté, co již v roce 1995 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 1995, č. j. 16 Co 577/94-150, svůj nárok na finanční náhradu uplatnila v řízení před soudem. Dále vyslovil, že podle ustálené judikatury je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy jen v těch případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. Odvolací soud dovodil, že okolnosti, jež tvrdí žalobkyně, zjevně nemohou být takového charakteru, aby uplatněná námitka promlčení byla posouzena v rozporu s dobrými mravy. Doplnil, že nárok na finanční náhradu za pozemek p. č. 397/2 žalobkyně sice uplatnila podle zákona č. 87/1991 Sb., avšak žádné restituční řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. před soudem ani nevedla, takže ohledně náhrady za tento pozemek její argumentace jiným řízením před soudem postrádá reálný základ. Vyslovil závěr, že ani řízení vedené před Pozemkovým úřadem nemohlo mít vliv na běh promlčecí doby s tím, že toto řízení skončilo rozhodnutím, jímž nebyl shledán důvodným nárok podle zákona o půdě. Uzavřel, že ani z hlediska zákona o půdě nemohlo tudíž toto rozhodnutí mít žádný vliv na finanční náhradu. Podle odvolacího soudu je proto třeba rozhodnutí soudu prvního stupně považovat za správné. Proti rozsudku odvolacího soudu rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. pro rozhodnutí významná otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. V dovolání rekapitulovala dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem. Dovolatelka nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že nárok na reálné plnění, tedy vydání nemovitostí na straně jedné a nárok na finanční plnění jsou nároky zcela nezávislými. Podle dovolatelky se jedná o nárok jediný, který je možno uspokojit dvěma způsoby, když právo volby má věřitel. Dále dovozovala, že další právní otázkou, kterou bylo nutno vyřešit, byla otázka změny judikatury rozhodné pro posuzovaný případ. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 s tím, že restituční zákonodárství představuje lex specialis ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku. Podle dovolatelky lze proto získat nemovitosti, které přešly na stát v období od 1948-1989 pouze tehdy, pokud oprávněné osobě svědčí právní titul podle některého z restitučních zákonů a naopak nelze použít obecných prostředků k ochraně vlastnického práva. Poukazovala na skutečnost, že v roce 2001 vycházela z tehdejšího stavu judikatury Ústavního soudu s odůvodněním, že původní soudní spor vedený podle restitučních předpisů a navazující soudní spor vedený podle obecné úpravy ochrany vlastnického práva obsahově tvoří nedílný celek vedoucí k obnovení majetkových práv, kterých byla rodina žalobkyně protiprávním způsobem