28 Cdo 754/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 754/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2003 Spisová značka:28 Cdo 754/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.754.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 754/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A/ J. Š., a B/ D. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze 4. 12. 2001, sp. zn. 35 Co 144/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 444/92 (žalobců 1/ M. H., zastoupeného JUDr. F. Č., 2/ M. H., 3/ M. H., 4/ V. H., a 5/ D. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným J. a D. Š., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto: I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 3. 1992, bylo rozhodnuto zamítaným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 29. 10. 1992, č. j. 6 C 444/92-27; bylo také rozhodnuto, že účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 11. 3. 1993, sp. zn. 29 Co 8/93, a to tak, že odvoláním napadený rozsudek byl potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo dovolací řízení zastaveno, když žalobci přes výzvu soudu neodstranili vadu svého dovolání v soudem stanovené lhůtě. Toto usnesení bylo k odvolání žalobců zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze 16. 9. 1993, sp. zn. 29 Co 645/93. Rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 10. 1998, 2 Cdon 1282/96, byl potom zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 11. 3. 1993, sp. zn. 29 Co 8/93, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení o dovolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůrazňoval nutnost objasnit v tomto řízení, zda tu došlo k platnému převodu nemovitostí, které jsou mezi účastníky řízení sporné (část budovy čp. 24 a stavební parcely 276 a pozemku parc. č. 1054 ve S., v katastrálním území B., okres J. n. N.) na základě smlouvy z 20. 8. 1990, podle níž byl jako nabyvatel označen „S. Š., J. n. N.“ (takto uvedený v evidenci nemovitostí); nešlo tu však o právnickou osobu, ale o fyzickou osobu – podnikatele ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 105/1990 Sb. a ustanovení § 5 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) ve znění zákona č. 103/1990 Sb. Samotná firma (S. Š., J. n. N.) tu neměla právní subjektivitu (šlo pouze o obchodní název fyzické osoby). Smlouva z 20. 8. 1990 musela být tedy posouzena podle právní úpravy nabývání nemovitostí fyzickými osobami a k její účinnosti bylo podle tehdy platné právní úpravy zásadně zapotřebí registrace smlouvy bývalým státní notářstvím, ledaže by šlo ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb. a § 1 odst. 2 dříve platného hospodářského zákoníku o obchodování s nemovitostmi jako o předmět obchodní činnosti podnikatele. Poté Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec svým usnesením z 30. 3. 1999, sp. zn. 30 Co 31/99, zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 29. 10. 1992, č. j. 6 C 444/92-27, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z poukazem na právní závěry, obsažené v rozsudku dovolacího soudu. V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudek z 2. 4. 2001, č. j. 444/92-254, jímž bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání části budovy čp. 24 na stavební parcele č. 276 a pozemků parc. č. 276 a 1054, zapsaných na listu vlastnictví č. 2146 pro okres Ž. B. a katastrální území B. u Ž. B., a to s žalobcem JUDr. M. H. ohledně jedné poloviny uvedených nemovitostí a s dalšími žalobci V. H., M. H. a D. R. ohledně jedné ideální osminy uvedených nemovitostí s každým z nich. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 25.827,80 Kč. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nemovitosti, sporné mezi účastníky tohoto řízení, byly nabyty státem a dále ke dni 20. 8. 1990 tyto nemovitosti patřily státnímu podniku Ž. s. Ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byly nemovitosti v držení žalovaných, kteří se však vlastníky těchto nemovitostí nestali, protože smlouva z 20. 8. 1990 o nabytí uvedených nemovitostí nebyla registrována bývalým státním notářstvím ve smyslu tehdy platného ustanovení § 134 odst. 2 občanského zákoníku. Soud prvního stupně měl za to, že žalovaní jsou v tomto případě osobami povinnými k vydání žalobci uváděných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně měl rovněž za to, že žalobci učinili včas výzvu k vydání nemovitostí, byť se tak stalo ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. (dopisem z 15. 11. 1990). Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec rozsudkem ze 4. 12. 2001, sp. zn. 35 Co 144/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen „s upřesněním, že objektem části budovy č. 24 na stavební parcele č. 276 je průmyslový objekt bez čísla popisného a čísla evidenčního, stojící na stavební parcele č. 276, a to vedlejší budova – sklad“. Žalovaným bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalobcům náklady odvolacího řízení 7.558,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vycházel z právního názoru dovolacího soudu a byl tedy toho názoru, že „hospodářská smlouva ze dne 20. 8. 1990 o převodu vlastnictví podléhala registraci státním notářstvím“. „Protože smlouva evidentně registrována nebyla, ač ke své účinnosti registraci vyžadovala, nemohla nabýt účinnosti. Protože tedy žalovaní nemovitosti nabyli v rozporu s § 134 odst. 2 občanského zákoníku (v tehdy platném znění), šlo o nabytí nemovitostí žalovanými v rozporu s tehdy platnými předpisy (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.)“. Odvolací soud posuzoval dále, zda tu nedošlo k zániku nároku v důsledku prekluze. Byl toho názoru, že nárok žalobců není prekludován. Avšak na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že výzvou o vydání věcí tu nebyl dopis žalobce JUDr. M. H. z 15. 11. 1990, ale za včasnou výzvu k vydání věcí je třeba požadovat písemnou výzvu z 27. 7. 1991, adresovanou L., státnímu podniku, L., který v té době měl právo hospodaření k majetku, jehož se výzva žalobce JUDr. M. H. týkala, když státní podnik L. převzal uvedený majetek od státního podniku Ž. s. Podle názoru odvolacího soudu za řádnou výzvu k vydání nemovitostí je nutno považovat i písemnou výzvu z 24. 9. 1991, kterou žalobce JUDr. M. H. poslal na adresu S. Š.; výzva byla zaslána na adresu žalovaného J. Š., zjištěnou u veřejných listin, tedy na sídlo podniku žalovaného. Odvolací soud vycházel z toho, že byla-li písemná výzva uložena na poště, pak zásilka byla doručena nejpozději do úterý 1. 10. 1991, tedy v zákonné šestiměsíční prekluzívní lhůtě, takže k prekluzi nároku tu nedošlo. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 4. 2. 2002 a dovolání bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou dne 26. 3. 2002. Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že byli v rozsudku odvolacího soudu poučeni, že mohou proti rozsudku odvolacího soudu podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozsudku. Jako dovolací důvody uváděli dovolatelé, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v této právní věci, a že roz