28 Cdo 803/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 803/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2012 Spisová značka:28 Cdo 803/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.803.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada živého a mrtvého inventáře Promlčení Dotčené předpisy:§ 20 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 101 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 11. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.1.2013IV.ÚS 111/13JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto12.2.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 803/2012 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce B. V., bytem v K., S. Č. 333/III, zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 722.779,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 181/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č.j. 17 Co 533/2011-69, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. září 2011, č.j. 6 C 181/2010-52, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 722.779,20 Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 30. 10. 1992, č.j. 2226/92, byly žalobcově matce M. V. vydány pozemky parc. č. 58/1 a 36/2 v kat. území J. V letech 1993 a 1994 M. V. uplatnila u žalovaného nároky na náhradu ze znehodnocení pozemků a na náhradu živého a mrtvého inventáře (§ 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), které žalovaný v roce 1994 uspokojil pouze částečně. Dle oznámení žalovaného z 27. 6. 1995, adresovaného notářce pověřené projednáním dědictví po zůstavitelce M. V., činil zůstatek pohledávky k uvedenému dni 722.779,20 Kč. Dle rozhodnutí o dědictví, vydaného Okresním soudem v Klatovech dne 8. 9. 1995 pod sp. zn. D 457/94, nabyl dědictví po zůstavitelce M. V. právě žalobce. Vlastnictví k pozemkům však pozbyl v důsledku rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. října 2001, č.j. 7 C 45/2000-209, jímž mu bylo uloženo vydat pozemky jiné oprávněné osobě podle § 13 odst. 2 zákona o půdě. Při právním posouzení věci dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, a to sice že žalobcem uplatněné právo na náhradu ze znehodnocení pozemků a na náhradu živého a mrtvého inventáře je promlčeno. Řídil se přitom názorem, že jde o právo majetkové, které se promlčuje uplynutím obecné tříleté promlčecí doby, počínající okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Nároky u povinné osoby uplatnila již žalobcova předchůdkyně v letech 1993 a 1994, přičemž neuspokojenou část pohledávky nabyl žalobce v roce 1995; již z toho je podle odvolacího soudu zřejmé, že ke dni zahájení řízení (2. 7. 2010) bylo právo promlčeno. K oznámení žalovaného o výši neuspokojené pohledávky, datované 27. 6. 1995, odvolací soud uzavřel, že zmíněná listina nemá náležitosti uznání dluhu co do důvodu i výše (§ 558 obč. zák.), nehledě na to, že i při jiném závěru by tak jako tak uplynula i desetiletá promlčecí doba počínající dnem, kdy k tomuto „uznání“ došlo. K řečenému odvolací soud dodal, že na posuzovanou věc nelze vztáhnout ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 22. října 2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, a to nejenom vzhledem k dlouhodobé nečinnosti žalobce při uplatňování práva, ale též s ohledem na jeho vědomost o spornosti práva, na níž mohl usuzovat i ze soudních rozhodnutí vydaných v roce 2001 a 2002 (z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. října 2001, č.j. 7 C 45/2000-209, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2002, č.j. 11 Co 13/2002-229, v jejichž důsledku ztratil postavení oprávněné osoby). Za daných okolností proto nelze pokládat žalovaným uplatněnou námitku promlčení ani za výkon práva odporující dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu, oběma jeho výrokům, podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že jeho právo je promlčeno. Namítá, že jeho postavení vůči žalované zůstalo nezměněno i po vydání shora označených rozsudků, v jejichž důsledku v roce 2002 pozbyl vlastnictví k pozemkům ve prospěch jiné oprávněné osoby. Tvrdí, že po celou dobu usiloval o uspokojení nároku a ten dříve nezpochybňoval ani žalovaný. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (a tedy věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení). Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího za správný a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti výroku I jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že došlo k promlčení práva uplynutím tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. uplynutím lhůty k plnění, stanovené § 20 odst. 2 zákona o půdě (jde-li o právo na náhradu živého a mrtvého inventáře). Takový závěr je konformní s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2002, sp. zn. 28 Cdo 2782/2000, nebo rozhodnutí ze dne 24. července 2006, sp. zn. 28 Cdo 2613/2005). Z ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě totiž jednoznačně vyplývá, že pokud tento zvláštní předpis nestanoví jinak, platí pro práva jím založená občanský zákoník jako předpis obecný, tedy včetně jeho ustanovení o promlčení. Podle § 101 obč. zák. není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 102 obč. zák. u práv, která musí být uplatněna nejprve u fyzické nebo právnické osoby, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se přitom podává, že k uplatnění práva u žalované došlo již před rokem 1995, z čehož nepochybně vyplývá, že v době zahájení řízení před soudem (2. 7. 2010) bylo uplatněné právo bezpochyby promlčeno. Odvolací soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč se za daných skutkových okolností neprosadí závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil n