28 Cdo 831/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 831/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 9. 2024 Spisová značka:28 Cdo 831/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.831.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poučovací povinnost soudu Řízení u odvolacího soudu Započtení pohledávky Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 118a o. s. ř. § 205a o. s. ř. § 1987 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 831/2024-134 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci – Perštýně, Moskevská 637/6, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci – Starém Městě, Moskevská 640/55, o 620.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 240/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 35 Co 10/2023-96, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 13.406,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Votruby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 12 C 240/2021-37, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 281.292,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 620.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala prvně uvedené částky jakožto nedoplacené části kupní ceny, kterou si účastníci sjednali v kupní smlouvě uzavřené dne 22. 6. 2017 (dále jen „kupní smlouva“), jíž se žalobkyně zavázala převést na žalovaného ve smlouvě specifikované nemovitosti za celkovou kupní cenu 12.400.000 Kč. Žalovaný uhradil na kupní ceně 200.000 Kč a 2.888.106,38 Kč, zbývající část měl uhradit formou převzetí dluhu žalobkyně u věřitele Raiffeisenbank a. s. nebo jeho splacením. Tato část byla určena ve výši 9.315.893,62 Kč jakožto předpokládaný zůstatek úvěru ke dni 9. 8. 2021, do něhož měl žalovaný úvěr převzít či splatit. Zmíněný zůstatek však ve skutečnosti činil 9.034.601,52 Kč, žalovaný tedy na celkové kupní ceně reálně uhradil o 281.292,10 Kč méně. Žalovaný v řízení uplatnil kompenzační námitku z titulu náhrady škody, neboť žalobkyně mu předala nemovitosti poškozené požárem, okresní soud však tuto pohledávku shledal nejistou a neurčitou, a tedy k započtení nezpůsobilou. Přisvědčil tudíž žalobkyni co do povinnosti žalovaného doplatit jí kupní cenu. Částku 620.000 Kč žalobkyně žádala z titulu smluvní pokuty sjednané v kupní smlouvě pro případ porušení povinnosti převzít dluh z hypotečního úvěru či jej splatit do konce následujícího fixačního období žalovaným (k čemuž ve věci došlo). Okresní soud ujednání o smluvní pokutě označil za neurčitá, a tudíž neplatná, nadto požadavek žalobkyně posoudil jako nesouladný s dobrými mravy, neboť pozdním převzetím dluhu ze strany žalovaného žalobkyni žádná škoda nevznikla (nebyla prokázána); žalobu tedy v dané části zamítl. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 35 Co 10/2023-96, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se žaloba co do částky 281.292,10 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), ve výroku II. jej změnil v tom směru, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 620.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud opětovně provedl některé důkazy a dospěl k závěru, že je dán důvod pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. K první části nároku měl za prokázané, že úmysl stran kupní smlouvy směřoval k tomu, aby po jejím uzavření nemusela žalobkyně již ničeho hradit na hypoteční úvěr, žalovaný tedy jeho převzetím a splacením (ačkoliv nižší částkou – 9.034.601,52 Kč) zcela splnil ze smlouvy plynoucí závazek zaplatit žalobkyni kupní cenu 12.400.000 Kč, bylo tak namístě žalobu v této části zamítnout. Dále odvolací soud dovodil, že kupní smlouvou se žalovaný zavázal do stanovené doby převzít dluh či jej splatit; i pokud následně věřitel z úvěrové smlouvy odmítl dát souhlas s převzetím dluhu, závazek žalovaného se omezil na zbývající plnění (splatit dluh). Tvrzení žalovaného, že žalobkyně znemožnila převzetí dluhu neposkytnutím součinnosti, by mohlo vést pouze k jeho možnosti odstoupit od smlouvy (což žalovaný neučinil), nadto odvolací soud usoudil, že žalobkyně součinnost včas poskytla; její žádání smluvní pokuty tedy neshledal nemravným. Kompenzační námitku žalovaného shodně se soudem prvního stupně označil za neurčitou, a tedy k ní nepřihlédl. Nepřistoupil ani k moderaci smluvní pokuty pro nedostatek skutkových zjištění opravňujících takový postup. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci do jeho výroků II. a III. podal žalovaný dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce, zda může odvolací soud rozhodnout zcela odlišně než soud prvního stupně, aniž by poskytl účastníkům řízení dostatek prostoru pro doplnění tvrzení a vyjádření se k jeho novému právnímu názoru (porušení principu dvojinstančnosti řízení), dále zda má odvolací soud povinnost poučit účastníka řízení ve smyslu § 118a o. s. ř. o tom, že je-li vznesena kompenzační námitka, je třeba ji postavit najisto a označit k ní důkazy, nebo se může námitkou bez dalšího nezabývat, pokud ji považuje za nejistou. Poslední otázku poté vymezuje jako dotaz, zda lze platně sjednat smluvní pokutu, naplnění jejíž podmínky závisí na jednání třetí osoby, případně samotného oprávněného z této pokuty, pročež naznačuje, že vznesení takového nároku je rozporné s dobrými mravy, nesouhlasí též s nesnížením výše smluvní pokuty odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (zřejmě toliko v dovoláním naříkaném rozsahu), případně, aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil ve smyslu jím uvedených námitek. 4. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež ho považuje za nepřípustné a doporučuje jeho odmítnutí. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalovaného není přípustné. 9. Zprvu je vhodné vyjasnit, že prvními dvěma vznesenými otázkami dovolatel poukazuje na vady řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). 10. Nad rámec řečeného k předně dovolatelem vznesené otázce nezbývá než upřesnit, že dle protokolu z jednání před odvolacím soudem konaného dne 31. 10. 2023 je patrné, že odvolací soud seznámil účastníky se svým předběžným právním názorem, umožnil jim tak vyjádřit se k němu a reagovat na něj v průběhu odvolacího řízení (viz strany 4 a 5 protokolu), k pominutí procesních práv žalovaného tedy nedošlo. K dovolatelem tvrzenému porušení principu dvojinstančnosti soudního řízení Nejvyšší soud dodává, že zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (srovnej například nález ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (srovnej namátkou rozsudek ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30/2000 Sb. rozh. obč.), byla vývojem legislativy (novela o. s. ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, Nejvyšší soud souhrnně vyložil, ž