28 Cdo 847/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 847/2025-1285 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň: a) H. B., b) K. Č., a c) K. S., zastoupeny Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 103/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2024, č. j. 24 Co 171/2024-1201, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 908,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 12. 2024, č. j. 24 Co 171/2024-1201, byl rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 4. 2024, č. j. 6 C 103/2022-960, potvrzen ve výrocích II a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeného geometrickým plánem č. 338-1/202, vyhotoveným zpracovatelem AZIMUT CZ s.r.o., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení a nákladech státu (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku převoditelnosti pozemků parc. č. XY v k. ú. XY (vymezeného geometrickým plánem) a parc. č. XY v k. ú. XY. Namítala, že na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je zčásti situována studna, funkčně související se stavbami umístěnými na sousedních pozemcích, a pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY prochází dálkový datový kabel a elektrické vedení. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. 3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Podle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), reflektující i závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.), se může oprávněná osoba domáhat uspokojení nároku na převod jiného vhodného pozemku podle zákona o půdě i prostřednictvím k soudu podané žaloby na převod konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku předchozího zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, jde-li o pozemek k danému účelu vhodný. Vedle zjištění, že při uspokojování restitučního nároku postupovala žalovaná vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky (nikoliv kumulativně) liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem v dostatečné výši (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků), patří tak k předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí oprávněnou osobou konkrétních náhradních pozemků mimo proces veřejných nabídek i vhodnost (převoditelnost) pozemku k uspokojení nároku oprávněné osoby (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016). 5. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež – nebýt liknavého či svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) – byly by takto do veřejné nabídky potenciálně zařaditelné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu; příkladmo uvedená hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest potřeba hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020). 6. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zda je dána překážka naturální restituce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (tím spíše i restituce náhradní) se považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). I v případě náhradní naturální restituce (vydáním jiného vhodného pozemku) je tedy nutno zvažovat případnou funkční provázanost oprávněnou osobou vybraného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit i vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). 7. Z ustálené rozhodovací praxe plyne, že pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a d