28 Cdo 902/2015 – Nejvyšší soud

28 Cdo 902/2015U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce města Chomutov, IČ 00261891, se sídlem v Chomutově, Zborovská 4602, proti žalovanému Ing. L. M., Ch., zastoupenému JUDr. Jiří Paškem, advokátem se sídlem v Chomutově, Beethovenova 1820/52, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 C 275/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 10 Co 633/2012-257, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 17. 2. 2012, č. j. 20 C 275/2003-224, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemkových parcel p. č. 4756/4 – ostatní plocha, o výměře 236 m2, p. č. 4757/3 – vodní plocha, o výměře 539 m2, p. č. 4757/5 – ostatní plocha, o výměře 3459 m2, p. č. 4757/6 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 66 m2, a p. č. 4835/2 – ostatní plocha o výměře 10 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 2774 pro obec Ch., katastrální území Ch. I. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vyšel z toho, že manželé Říhovi nabyli na základě přídělové listiny vlastnické právo k přídělu představovanému pozemkovou parcelou č. 2123/3 [po přečíslování č. 4731] o výměře 4 280 m2 v k. ú. Ch., kterou nabyla po smrti svého otce pozůstalá S. K., která vlastnické právo k ní převedla smlouvou ze dne 25. 11. 1974 schválenou Okresním národním výborem Chomutov dne 4. 12. 1974 na československý stát do správy Městského národního výboru (MNV) za účelem výstavby lesoparku. V roce 1975 se parcela č. 4731 sloučila s parcelou č. 4757. MNV zřídil příspěvkovou organizaci Lesopark a do správy jí svěřil mimo jiné parcelu č. 2123/3 a ta v rámci své činnosti prokazatelně spravovala svěřený majetek nejpozději do 25. 10. 1994, tedy i ke dni 23. 11. 1990, resp. k 24. 5. 1991. Na základě žádosti Městského úřadu v Chomutově ze dne 10. 3. 1992 byl proveden záznam vlastnického práva k nemovitostem označeným ve výroku I ve prospěch žalobce. S. K. zemřela dne 12. 5. 1992, přičemž původní příděl č. 65 nebyl součástí zanechaného majetku; v roce 1991 její syn M. K. zjistil, že parcela č. 2123/3 je v přídělovém elaborátu původních přídělců, nebyl k ní uplatněn restituční nárok ani nebyla jejími dědici označena jako součást dědictví. Až v roce 2001 podali J. a M. K., synové zůstavitelky, zastoupení žalovaným, žádost o zápis vlastnického práva k předmětné parcele na základě dědického rozhodnutí z roku 1969, jímž ji S. K. nabyla jako dědička po zemřelém K. Ř., a to šest let předtím, než ji prodala československému státu. Ačkoliv byla ve sbírce listin obsažena kupní smlouva z roku 1974, a musela být i žádost obce Ch. o zápis vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., a aniž by město Ch. vlastnické právo jakýmkoliv titulem pozbylo, vyhověl Katastrální úřad návrhu bratrů K., a namísto zápisu duplicitního vlastnictví, zapsal na výlučné vlastnické právo pro S. K. Po dodatečném pojednání dědictví nabyl každý syn jednu polovinu předmětné nemovitosti a dne 1. 2. 2002 převedli kupní smlouvou vlastnické právo k předmětné nemovitosti na žalovaného. V souvislosti se smlouvou o převodu vlastnického práva ze S. K. na československý stát soud uzavřel, že se stala účinnou udělením souhlasu nadřízeného orgánu dnem 4. 12. 1974, a k tomuto okamžiku přešlo na nabyvatele vlastnické právo. Navzdory absenci registrace smlouvy Státním notářstvím šlo platný a účinný převod vlastnického práva, a to z důvodu pravé zpětné účinnosti § 134 odst. 2 ve spojení s § 507a odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (stanovící, že k účinnosti smlouvy je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví). Městský národní výbor v Chomutově při uzavírání kupní smlouvy jednal v rámci výkonu státní správy a po převodu vlastnického práva k pozemkové parcele č. 4731 na stát tak v jejích mezích i přímo vykonával vlastnické právo státu k nově nabytému majetku. Ustavil příspěvkovou organizaci Lesopark sloužící k výkonu osvětové činnosti, k čemuž jí svěřil vymezený majetek. Dále obvodní soud posuzoval splnění všech zákonných podmínek obecné restituce dle zákona č. 172/1991 Sb., kdy žalovaný zpochybňoval, zda žalobce, či jeho právní předchůdce (MNV), s nemovitostmi hospodařil; výkonem správy nad pozemkovou parcelou č. 4757 příspěvkovou organizací zřízenou Městským národním výborem v Chomutově ke dni 23. 11. 1990 tento realizoval své právo hospodaření a obdobně ke dni 24. 5. 1991 výkonem správy označené nemovitosti toutéž příspěvkovou organizací realizovala své právo hospodaření i obec. Žalobci svědčí vlastnické právo již na základě shora uvedených skutečností, a dále i z titulu vydržení. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 10 Co 633/2012-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V souzené věci katastrální úřad uznal svoje pochybení spočívající v tom, že neprovedl záznam duplicitního vlastnictví k nemovitostem. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že kupní smlouva z roku 1974, kterou prodala S. K. pozemek československému státu, je platným a účinným právním úkonem, nehledě na absenci registrace státním notářstvím, neboť na danou věc se podle přechodných ustanovení obč. zák. vztahoval § 134 odst. 2 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Majetek náležel v uvedené době České republice, právní předchůdce obce měl k majetku právo hospodaření, a také s tímto majetkem prostřednictvím příspěvkové organizace Lesopark Chomutov [nyní Podkrušnohorský zoopark Chomutov] hospodařil. Žalobce ani jeho právní předchůdce nemovitosti nepozbyli a žalovaný ani dědicové, od kterých nemovitosti koupil, nemohli nemovitosti nabýt vydržením, neboť nesplňovali podmínku oprávněné držby, nenakládali s nemovitostmi jako s vlastními (nenakládali vůbec), nikdy je nedrželi, protože byly součástí Lesoparku. Zůstavitelka nebyla v době úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, a odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pojal pochybnost o dobré víře žalovaného, který zastupoval dědice a měl možnost se seznámit s listinami v katastru nemovitostí prokazujícími tuto skutečnost. Žalobce nemohl pozbýt vlastnického práva k předmětným nemovitostem v důsledku toho, že žalovaný uzavřel kupní smlouvu s dědici Soni Kittlerové, neboť jde o neplatný právní úkon, nejednalo se o nabytí věci od vlastníka. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky nabytí vlastnického práva žalovaným od nevlastníka, jež je judikaturou Nejvyššího soudu posuzována rozdílně, a z otázky práva hospodaření s majetkem státu, jež byla vyložena odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Co se týče práva hospodaření, podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1922/2008, hospodařit s věcí znamená starat se o ni s péčí řádného hospodáře. Povinnost hospodařit s předmětnými pozemky byla uvedena ve statutu Lesoparku. Okresní soud měl za zjištěné, že státní organizace Lesopark s nemovitostmi fakticky hospodařila. Odvolací soud jeho zjištění nezpochybnil, za hospodaření však nepovažoval faktické hospodaření podle hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb., ale zřízení organizace, svěření správy národního majetku této organizaci a přidělení prostředků této organizaci. Odvolací soud dále rozhodoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, a dalšími, v jejichž smyslu žalobce právo hospodaření neměl, nevykonával, a fakticky s pozemky nehospodařil. Dále ohledně nabytí předmětných nemovitostí žalovaným na základě kupní smlouvy s dědici dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, že se nejednalo o nabytí věci od vlastníka, ale dobrou vírou žalovaného se prakticky nezabýval – ačkoliv vyslovil pochybnosti, žádný závěr neučinil. Judikatura Ústavního soudu se přiklání k principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci v horizontálním právním vztahu. V judikatuře Nejvyššího soudu převažuje názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka, nikoliv však bezvýhradně. Žalovaný neinicioval dodatečné dědické řízení, ani dědice v tomto řízení nezastupoval, neměl žádný důvod pochybovat o správnosti rozhodnutí soudu. Požadavek, aby účastník kupní smlouvy zjišťoval v katastru nemovitostí ve sbírce listin, zda snad pozemky nebyly někdy v minulosti prodány, považoval žalovaný za nepřiměřený. Duplic