28 Cdo 925/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 925/2025-1192 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 162/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2024, č. j. 15 Co 135/2024-1156, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 504,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 15 Co 135/2024-1156, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 5. 2024, č. j. 14 C 162/2020-1118, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku ocenění právnímu předchůdci žalobkyně odňatých a posléze nevydaných pozemků. Namítala, že odňaté pozemky, jež byly zčásti užity k výstavbě fotbalového, ragbyového, tenisového či dětského hřiště (včetně dočasného zastavění šatnami), neměly stavební charakter. Závěry odvolacího soudu měla přitom za kolidující rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1351/10. Upozorňovala též, že odvolací soud učinil nesprávné závěry o absenci podmínek aplikace cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Měla za to, že se odvolací soud svými konkluzemi odchýlil od usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019. 3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady) dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) – ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle § 16 odst. 1 zákona o půdě či náhrada pozemková dle § 11a zákona o půdě – se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení § 28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku. I v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze tedy pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). 6. Odvolací soud se citované rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, učinil-li závěr o stavebním charakteru jednotlivých odňatých pozemků na základě konkrétních skutkových zjištění a jejich komplexního hodnocení (z předloženého znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., vyplynulo, že odňaté pozemky v tam vymezeném rozsahu byly určeny k výstavbě již od 30. let minulého století, kdy znalkyně vycházela i ze srovnání směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1964 s dříve platnou územně plánovací dokumentací, byť u některých pozemků došlo ke změně jejich účelového určení, a následně byla zde plánovaná výstavba též realizována). K tomu lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, nebo usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022), jež pro ocenění pozemků jako určených pro stavbu (při naplnění dalších výše vzpomenutých kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování [kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné (schválené) územně plánovací dokumentace], kdy na podporu přijatých závěrů o povaze těch kterých pozemků lze pak i v nyní posuzované věci argumentovat i dalším historickým vývojem stavební činnosti v dané oblasti. Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu i v tom závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). 7. K argumentaci dovolatelky, že za stavební by nebylo lze pokládat ty pozemky, na nichž stavba ve smyslu občanského práva přímo realizována nebyla, lze připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k restitučnímu zákonodárství, z níž je současně zřejmé i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisejí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010 a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012 a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020. Na ocenění odňatých pozemků jako stavebních přitom ničeho nemění okolnost, že na nich bylo vybudováno tenisové, ragbyové, dětské a fotbalové hřiště či zastavění pozemku dočasnou stavbou – sportovními šatnami (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 914/2024, bod 10). Dále se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovanou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, například spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/202