28 Cdo 970/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 970/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2018 Spisová značka:28 Cdo 970/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.970.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Pozemkový úřad Obec Vyvlastnění Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 6 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 15 předpisu č. 43/1969Sb. § 14 předpisu č. 43/1969Sb. § 6 odst. 1 písm. n),m),r) předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 8. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.8.2018IV.ÚS 2824/18JUDr. Jan Filipodmítnuto26.2.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 970/2018-475 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) O. N., b) J. N., a c) V. N., všech zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, za účasti 1) města Rakovník, se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 27, IČ 002 44 309, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 67/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 28 Co 400/2015-418, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V dané věci se žalobci žalobou podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) domáhali, aby soud nahradil pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rakovník ze dne 9. 3. 2012, č. j. 45970/2012-MZE-130713, jímž bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou každý z nich vlastníkem ideální jedné třetiny pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci o výměře 1,0830 ha v katastrálním území R. [protože nebyly naplněny restituční důvody uvedené v § 6 odst. 1 písm. n), m) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)], tak, že „žalobcům nelze vydat každému ideální 1/3 specifikovaných pozemků (jež vznikly z pozemku) s tím, že za tyto pozemky bude žalobcům poskytnuta náhrada ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě“. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 C 67/2012-378, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 28 Co 400/2015-418, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že původní pozemek (role) v kat. území R. byl ve vlastnictví právního předchůdce žalobců J. N., že rada Okresního národního výboru v Rakovníku schválila dne 17. 4. 1970 územní plán, v němž byl tento pozemek určen pro výstavbu sídliště V. v R., že na československý stát přešel vyvlastněním pro účely výstavby sídliště V. v R. za náhradu na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Rakovníku, odboru výstavby, ze dne 16. 7. 1970, č. j. 1712/70, ve spojení s rozhodnutím Okresního národního výboru, odboru výstavby, ze dne 31. 8. 1970, č. j. Výst. 5460/70, že v okamžiku vyvlastnění se nacházel v extravilánu obce R. (za hranicí intravilánu - byl mimo zastavěnou část obce R.), že byl ornou půdou a vytvářel souvislý celek s navazující zemědělskou půdou, že byl zemědělsky využíván Školním statkem v R., v té době byl oset (jak to vyplývá z odvolání Školního statku v R. proti rozhodnutí Městského národního výboru v Rakovníku ze dne 4. 5. 1970, č. j. 948/1970, kterým byla jeho část označená geometrickým plánem o výměře 8.111 m2 vyňata ze zemědělského půdního fondu pro výstavbu 2 x 21 bytových jednotek), že za původní pozemek byla jeho tehdejšímu vlastníkovi vyplacena náhrada (zaslána mu byla na adresu jeho bydliště) určená podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. ve výši 7.576,40 Kč (tj. 0,40 Kč za 1 m2) a že pozemek byl použit k účelu vyvlastnění, neboť na něm byly postaveny obytné domy, chodníky, místní komunikace, veřejná zeleň, osvětlení, tedy z urbanistického hlediska bylo na něm postaveno sídliště. Odvolací soud - poté, co shodně se soudem prvního stupně dovodil, že předmětem daného řízení je část původního pozemku o výměře 1,0830 ha, vedená nyní v katastru nemovitostí jako pozemky s jinými parcelními čísly (dále jen „předmětný pozemek“), o níž rozhodoval správní orgán (jelikož jeho další část označená geometrickým plánem o výměře 8.111 m2 byla již v okamžiku vyvlastnění vyňata ze zemědělského půdního fondu a tedy nepodléhala režimu zákona o půdě), a že je tudíž lichá námitka žalobců, že v daném řízení měl soud rozhodovat o jeho výměře uvedené v rozhodnutí o vyvlastnění - se rovněž ztotožnil s jeho závěrem, že předmětný pozemek byl oceněn v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, tj. dle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, podle níž bylo kritériem rozlišení pozemků to, zda se nacházejí v extravilánu či v intravilánu obce, jakož i s prováděcí vyhláškou č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a vyhláškou č. 97/1966 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, a že pro jeho ocenění nebylo možno aplikovat § 14 odst. 1 a 4 vyhl. č. 43/1969 Sb., neboť vyšší sazba mohla být poskytnuta jen za pozemky nebo jejich části v zastavěné části obce nebo za pozemky nebo jejich části mimo zastavěnou část obce prokazatelně určené pro stavbu rekreační chaty nebo na zřízení samostatné zahrádky nebo za pozemky již zastavěné, případně též za pozemky již k těmto účelům použité. Námitku žalobců, že předmětný pozemek byl na základě závazného územního plánu určen k zastavění a že tudíž měl být oceněn vyšší sazbou, nepovažoval odvolací soud za opodstatněnou, neboť takovéto určení k zastavění automaticky neznamenalo, že pozemek se stal pozemkem v intravilánu obce nebo že by se stal pozemkem zastavěným. Stejně tak nepřisvědčil ani další námitce žalobců, že pozemek nebyl správně oceněn i z toho důvodu, že investor zaplatil do státního rozpočtu odvod ve výši 231.056,- Kč v souvislosti s odnětím jeho části ze zemědělského půdního fondu; v tomto ohledu dovodil, že povinnost platit odvod v určené výši podle § 17 zákona č. 53/1966 Sb. nevyjadřovala cenu pozemku, nýbrž hodnotu roční hrubé rostlinné výroby, která by byla na pozemku dosažena, případně částky určené pro jeho rekultivaci. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že restituční důvody uvedené v § 6 odst. 1 písm. n) a m) zákona o půdě naplněny nebyly. Pokud pak žalobci v odvolání apelovali na smysl a účel restitučního zákonodárství, pak odvolací soud zdůraznil, že zákon o půdě si nekladl za cíl odčinit veškeré majetkové křivdy způsobené vlastníkům zemědělského majetku minulým totalitním režimem, ale jeho účelem bylo zmírnit jen některé majetkové křivdy v zákoně vyjmenované, a to způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem; jednou z podmínek nápravy majetkové křivdy je existence některého z restitučních důvodů uvedených v § 6 odst. 1 tohoto zákona, avšak žalobci restituční důvody dle § 6 odst. 1 písm. n) a m) zákona o půdě, jež s ohledem na způsob přechodu pozemku na stát přicházely v úvahu, nesplňují. Z těchto důvodů odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta (§ 250i o. s. ř.), správným. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním směřujícím proti jeho výroku o věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Vymezují přitom dvě otázky, a to: 1) „Zda bylo správně interpretováno ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve vztahu k ochraně zákonného zájmu oprávněných osob ke splnění účelu a cíle restituce, když opakovaně Ústavní soud i Nejvyšší soud judikovaly, že v pochybnostech je třeba vykládat restituční předpisy ve prospěch oprávněných osob?“, a 2) „Zda byl správně posouzen charakter pozemků pro účely jejich ocenění, když ke dni rozhodnutí o vyvlastnění byly pozemky vyňaty ze zemědělského půdního fondu, byly určeny k výstavbě sídliště, na které již bylo vydáno stavební povolení, a přesto by