28 Cdo 972/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 972/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2025 Spisová značka:28 Cdo 972/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.972.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. § 107 odst. 1 obč. zák. § 114 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.08.2025IV.ÚS 2391/25 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost27. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 972/2025-177 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce A. F., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, proti žalované J. M., zastoupené Mgr. Monikou Preslovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 C 22/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2024, č. j. 10 Co 881/2024-359 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 124), takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 10. 2024, č. j. 10 Co 881/2024-359 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 124), potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) ze dne 11. 7. 2024, č. j. 9 C 22/2023-327 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 106), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 5.000.000,- Kč. 2. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení jakožto náhrady za peněžní prostředky poskytnuté v letech 2007 a 2008 žalované na zakoupení pozemku a vybudování rodinného domu, jenž měl být dle dohody žalobce a žalované uzavřené v roce 2007 využíván ke společnému soužití účastníků řízení a měl náležet do výlučného vlastnictví žalobce. Žalobcem poskytnutý finanční obnos žalovaná použila v roce 2007 na koupi pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. st. XY, na němž byl následně postaven rodinný dům č. p. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“). Výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se stala žalovaná, což žalobce zjistil v prosinci roku 2009. V roce 2014 žalovaná předmětné nemovitosti prodala a koupila jiné nemovitosti v katastrálním území XY, kde začala budovat další rodinný dům. Dne 25. 6. 2011 účastníci řízení uzavřeli manželství, avšak v prosinci roku 2015 vztah ukončili a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 1. 2021, č. j. 9 C 140/2018-78, jenž nabyl právní moc ke dni 5. 3. 2021. Soudy nižších instancí dovodily, že v prosinci roku 2015 došlo k ukončení dohody o společném soužití účastníků řízení, pročež tímto okamžikem přestal existovat právní důvod, pro který se žalobce finančně podílel na koupi předmětných nemovitostí, včetně výstavby rodinného domu. Konstatovaly, že (subjektivní) promlčecí doba k vydání případného bezdůvodného obohacení začala běžet poté, co manželství účastníků řízení bylo pravomocně rozvedeno, tedy od 6. 3. 2021, a její poslední den tak připadl na 6. 3. 2023. Jelikož žalobce uplatnil nový nárok na vydání bezdůvodného obohacení v řízení o vypořádání společného jmění manželů až změnou žaloby (jejím rozšířením) dne 4. 3. 2024 a žalovaná vznesla námitku promlčení, jež shledaly důvodnou, přistoupily k zamítnutí žaloby. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu při řešení otázky týkající se stanovení počátku subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), připomíná, že pro počátek subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy mohl ochuzený reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení. Domnívá se, že pro vznik nároku na vrácení poskytnutých finančních prostředků je nezbytná schopnost právně kvalifikovat ujednání mezi žalobcem a žalovanou z roku 2007 jako nepojmenovanou smlouvu o společném soužití ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008. Vyjadřuje proto přesvědčení, že běh subjektivní promlčecí doby započal dne 19. 1. 2024, kdy se žalobce od svého právního zástupce dozvěděl o existenci zmíněného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2716/2008. Odvolacímu soudu vytýká, že počátek subjektivní promlčecí doby stanovil na základě několika hypotéz a nezabýval se skutečnou vědomostí žalobce jako ochuzeného o právním důvodu jeho finančního plnění žalované ani tím, kdy tento právní důvod odpadl. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání žalobce není pro jím vymezenou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 8. Posuzovaný právní vztah se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť peněžní prostředky byly na základě předcházejícího smluvního ujednání účastníků řízení poskytnuty dne 25. 10. 2007 a dne 26. 8. 2008 (viz ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; k aplikaci právní úpravy účinné v době vzniku právního důvodu k plnění, který odpadl, z hlediska užití intertemporálních ustanovení právního předpisu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, jakož i judikaturu v něm citovanou). 9. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se konstantně připomíná, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), přičemž jejich počátek je upraven odlišně. Tyto promlčecí doby tak počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na případný běh druhé promlčecí doby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017). 10. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej