28 Cdo 975/2013 – Nejvyšší soud

MSPH 90 INS 6781/2010 190 ICm 3523/2017 29 ICdo 23/2019-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce MAPE DEVELOPMENT a. s., se sídlem v Praze 6, Papírenská 1119/4a, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 27 25 13 81, zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem, se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837, PSČ 289 22, proti žalovanému AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28 49 07 38, jako insolvenčnímu správci dlužníka Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s. r. o. v likvidaci, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm 3523/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28 24 10 96, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 6781/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2018, č. j. 190 ICm 3523/2017, 104 VSPH 44/2018-85 (MSPH 90 INS 6781/2010), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. října 2018, č. j. 190 ICm 3523/2017, 104 VSPH 44/2018-85 (MSPH 90 INS 6781/2010), potvrdil rozsudek ze dne 11. října 2017, č. j. 190 ICm 3523/2017-40, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu „s návrhem na určení“, že pohledávka žalobce (MAPE DEVELOPMENT a. s.) na zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dlužníka (Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s. r. o. v likvidaci), a rozhodl o nákladech řízení (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vyšel z toho, že: 1) Dne 9. března 2009 uzavřeli dlužník a žalobce smlouvu o správě svěřených prostředků (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalobce (jako složitel) složil na dlužníkem stanovený zvláštní účet č. 12629798/2700, vedený u HVB Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „zvláštní účet“), finanční prostředky ve výši 5.000.000,- Kč, s tím, že mají být uvolněny „ve prospěch budoucího prodávajícího z titulu smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní na nemovitost“. 2) Předpokládaná kupní smlouva nebyla uzavřena a žalobce vyzval dlužníka k vrácení deponované částky. 3) Dlužník převedl dne 18. března 2009 částku 5.000.000,- Kč ze zvláštního účtu na „účet třetí osoby“ (J. S). 4) Po dohodě se žalobcem podal dlužník dne 18. června 2010 „proti třetí osobě“ u Okresního soudu v Českých Budějovicích žalobu o vydání bezdůvodného obohacení; věc byla vedena pod sp. zn. 25 C 210/2010. 5) Dne 17. června 2010 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka (na základě věřitelského insolvenčního návrhu z téhož dne). Insolvenční soud usnesením ze dne 28. července 2010, č. j. MSPH 90 INS 6781/2010-A-14, zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na  jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Sylvu Rychtalíkovou; usnesením ze dne 15. září 2010, č. j. MSPH 90 INS 6781/2010-B-12, insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o odvolání ustanoveného insolvenčního správce z funkce a novým insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (s tehdejší obchodní firmou einsolvence v. o. s.). 6) Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (sp. zn. 25 C 210/2010) pokračoval jako žalobce insolvenční správce dlužníka; „částka 5.000.000,- Kč s příslušenstvím byla vymožena do majetkové podstaty dlužníka“. 7) Žalobce (z opatrnosti) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 12. července 2010) pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení svěřených prostředků dle smlouvy. 8) Usnesením ze dne 10. dubna 2017, č. j. MSPH 90 INS 6781/2010-B-159, insolvenční soud vyzval žalobce k podání žaloby podle ustanovení § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), tj. k podání žaloby na určení pořadí pohledávky za dlužníkem ve výši 5.000.000,- Kč; usnesením ze dne 30. června 2017, č. j. MSPH 90 INS 6781/2010-B-166, insolvenční soud výše zmíněné usnesení k námitkám žalobce potvrdil. Dne 28. července 2017 žalobce podal žalobu u insolvenčního soudu. Na tomto základě odvolací soud předeslal, že v posuzované věci jde o to, zda „pohledávka žalobce (vzniklá před zahájením insolvenčního řízení) je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, respektive, zda se žalobci na podkladě jeho právního titulu může dostat jiného a lepšího právního postavení než ostatním přihlášeným věřitelům“. Dále odvolací soud zdůraznil, že pohledávku žalobce, byť vzniklou z protiprávního jednání dlužníka, nelze podřadit pod žádnou z pohledávek uvedených v ustanovení § 169 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona; k taxativnosti výčtu pohledávek přitom poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“). Správným shledal i závěr insolvenčního soudu, podle něhož je advokátní úschova peněz podle ustanovení § 56a zákona č. 85/1996  Sb., o advokacii, institutem správy cizího majetku (viz závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 4980/2010, a v rozsudku ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013). V této souvislosti dodal, že v případě, kdy advokát ukládá peníze klienta na zvláštní (samostatný) účet u banky, kde jsou odděleny od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků třetích osob, a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klienta, není advokátní úschova úschovou, jejímž sjednáním by docházelo k přechodu předmětu úschovy do majetkové podstaty dlužníka, ale závazkem, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. Vycházeje z  rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, odvolací soud dále zdůraznil, že „v okamžiku, kdy došlo k vynětí sporných prostředků z  režimu úschovy a ke  smísení peněžních prostředků náležejících žalobci tím, že s nimi bylo nakládáno, byť bez pokynu složitele a v rozporu s účelem, pro nějž byly schovateli svěřeny, nepředstavuje předmět úschovy hodnotu, o níž by bylo v jakémkoli smyslu možné uvažovat jako o majetku složitele“. „Žalobci vzniká jen právo na náhradu škody tkvící ve zmenšení jeho majetku proti schovateli. Vymožením plnění z bezdůvodného obohacení (byť ušlého z advokátní úschovy) zpět do majetkové podstaty dlužníka tak nedošlo (nemohlo dojít) k obnovení původního stavu (k obnovení advokátní úschovy), čehož důsledkem by bylo to, že by šlo (opět) o prostředky žalobce (a nikoli majetkové podstaty dlužníka), neboť šlo o pravidelnou činnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 294 insolvenčního zákona a výtěžek z toho obdržený je regulérním příjmem majetkové podstaty určeným pro uspokojení (všech) věřitelů postupem podle § 296 a násl. insolvenčního zákona (a nikoli jen žalobce). Žalobce tedy nemá (a nemůže mít) jakékoli (přednostní) postavení k prostředkům, které insolvenční správce vymohl do majetkové podstaty dlužníka, než jaké k nim mají ostatní přihlášení věřitelé a jím uplatněný nárok nelze považovat ani za pohledávku za podstatou, ani za pohledávku jí  na roveň postavenou. Ostatně žalobce správně uplatnil tentýž nárok (pohledávku) za dlužníkem přihláškou a tento nárok může být pravidelně uspokojován až podle rozvrhového usnesení přesně v duchu zásad insolvenčního řízení, podle nichž věřitelé, kteří mají podle insolvenčního zákona stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti [§ 5 písm. b) insolvenčního zákona]“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (podle jeho názoru) nezodpovězených, respektive které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to, zda: a) Je pohledávka žalobce pohledávkou za majetkovou podstatou, respektive pohledávkou postavenou jí na roveň, s ohledem na mimořádná specifika pohledávky v porovnání s „klasickými“ pohledávkami? b) Jsou peněžní prostředky vymožené od třetí osoby na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 25 C 210/2010-349, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. srpna 2012, č. j. 19 Co 1436/2012-475, „legitimní součástí majetkové podstaty nebo naopak její legitimní součástí nejsou a je na místě