28 Cdo 993/2003 – Nejvyšší soud

28 Cdo 993/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Obce Hlavní město Praha, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.1.2002, sp. zn. 54 Co 416/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 78/99, (žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Bytovému podniku v P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátkou, 2) Obci Hlavní město Praha, zastoupené advokátem, a 3) Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví ), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 16.3.1999, aby soud svým rozsudkem určil, že do dědictví po F. P., zemřelém 11.8.1980, patří polovina nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 2192 pro Obec Prahu, katastrální území S., u Katastrálního úřadu P., a to domu čp. 2315, pozemků parc. č. 3607 ( o výměře 565 m2 ) a parc. č. 3608 ( o výměře 141 m2 ). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 28.8.2000, č. j. 16 C 78/99-34, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému Bytovému podniku v P. 1.750,- Kč a žalované Obci Hlavní město Praha 3.225,- Kč a žalované Městské části P. 1.750,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 3.5.2001, sp. zn. 54 Co 170, 171/2001, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že se neztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně neshledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle názoru odvolacího soudu nebylo možné přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, že tu žalobkyně měla možnost uplatnit žalobní návrh podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, popřípadě měla možnost domáhat se obnovy řízení o dědictví po F. P., zemřelém 11.8.1980, když toto řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno a nedošlo k dodatečnému projednání dědictví. Odvolací soud dospěl proto k závěru, že za situace, kdy vlastnictví ke sporným nemovitostem podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčí jiným osobám, nelze jistoty dosáhnout jinak než určovací žalobou ve sporném řízení; má proto žalobkyně, tvrdí-li, že je dědičkou po F. P., nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Odvolací soud měl za to, že je třeba v dalším řízení posoudit, kromě otázek aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení, zda se zrušením v řízení uváděných trestních rozhodnutí po smrti F. P. staly sporné nemovitosti součástí dědictví po něm. V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudek z 18.7.2001, č. j. 16 C 78/99-57. Tímto rozsudkem bylo určeno, že do dědictví po F. P., zemřelém 11.8.1990, patří ideální polovina nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 2192 pro Obec Praha, katastrální území S., a to pozemek parc. č. 3607 – zastavěná plocha (o výměře 565 m2) s domem čp. 2315 a pozemek parc. č. 3608 – zahrada (o výměře 141 m2). Žaloba žalobkyně byla zamítnuta proti žalovanému Bytovému podniku v P. i proti Obci Hlavní město Praha. Žalované Městské části P. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 7.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku v P. na náhradu nákladů řízení 3.225,- Kč a žalované Obci Hlavní město Praha 5.375,- Kč, a to v obou případech do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 18.7.2001 bylo uvedeno, že na straně žalobkyně je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když „žalobkyně, jako dědička po F. P., nemá jinou možnost jak docílit zápis vlastnického práva ve prospěch F. P. k předmětným nemovitostem, než právě podáním určovací žaloby“. Z výsledků provedeného dokazování pokládal soud prvního stupně za prokázáno, že F. P. byl vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem určovací žaloby žalobkyně; tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu na základě rozsudku bývalého Lidového soudu trestního v Praze ze 14.5.1958, sp. zn. 2 T 152/58 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 19.6.1958, sp. zn. 14 To 297/57), kterým byl F. P. odsouzen k trestu propadnutí majetku. Tyto rozsudky byly následně, a to již po smrti F. P., zrušeny rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 23.9.1994, sp. zn. 11 Tz 19/92, z podnětu stížnosti pro porušení zákona a trestní stíhání F. P. bylo zastaveno. Došlo tu ke zrušení uloženého trestu propadnutí majetku a nemovitosti, které propadly ve prospěch státu a staly se součástí dědictví po F. P., jenž zemřel 11.8.1990. Dědici se stali jeho sourozenci, z nichž L. B. zemřela 13.5.1992 a také její jediný syn zůstavitele L. B., otec žalobkyně, zemřel 19.5.1980. Žalobkyně se takto stala dědičkou po F. P. a podle názoru soudu prvního stupně je aktivně legitimována k podání jí uplatněné určovací žaloby. Ze žalovaných pokládal soud prvního stupně za pasívně legitimovanou jen Městskou část P., která je v daném případě „nositelem hmotně právní povinnosti“ ve vztahu k žalobkyni, pokud šlo o ideální polovinu nemovitostí, jejichž vydání se žalobkyně domáhá. Naproti tomu žalovanému Bytovému podniku v P. žádné právo k těmto nemovitostem nesvědčí. Na Obec Hlavní město Prahu přešly tyto nemovitosti podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a podle ustanovení § 1 zákona č. 418/1990 Sb. je i s přihlédnutím ke Statutu Hlavního města Prahy s tímto majetkem oprávněna disponovat Městská část P. Shledal proto soud prvního stupně pasívně legitimovanou v této právní věci Městskou část P. a proti ní bylo žalobě žalobkyně vyhověno; o nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 18.7.2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 30.1.2002, sp. zn. 54 Co 416/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku vůči žalovanému Bytovému podniku v P., ale byl změněn tak, že žalobnímu určovacímu návrhu ze strany žalobkyně bylo vyhověno i proti žalované Obci Hlavní město Praha. Ve výroku o nákladech řízení ze strany žalobkyně vůči Bytovému podniku v P. došlo ke změně tak, že výše těchto nákladů byla stanovena částkou 7.500,- Kč (namísto 3.225,- Kč). Výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí P. a mezi žalobkyní a žalovanou Obcí Hlavní město Praha byly zrušeny a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku v P. na náhradu nákladů řízení odvolacího 3.795,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav ve vztahu k požadovanému určení, že dědictví po zemřelém F. P. patří nemovitosti uváděné v tomto řízení žalobkyní a že žalobkyně má na tomto určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že v tomto sporu není pasívně legitimován Bytový podnik P., když tento podnik pozbyl vlastnické právo k nemovitostem se zřetelem k zákonu č. 172/1991 Sb. Proto odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému Bytovému podniku v P. Změněn byl však odvolacím soudem zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované Obci Hlavní město Praha, když tato obec je zapsána jako podílový spoluvlastník jedné poloviny žalobkyní uváděných nemovitostí, a to v souladu se zákonem o Hlavním městě Praze a se Statutem Hlavního města Prahy, takže určovací výrok navržený žalobkyní se týká i Obce Hlavní město Praha. Změněn byl i výrok týkající se Městské části P., když totiž podle zákona č. 418/1990 Sb., o Hlavním městě Praze, jsou městské části Prahy oprávněny hospodařit se svěřeným majetkem Hlavního města Prahy, přičemž oprávnění hospodařit s tímto svěřeným majetkem jim nelze odejmout bez náhrady a městská část nese odpovědnost vyplývající ze vztahů týkajících se tohoto majetku; proto tu lze dovodit pasívní legitimaci jak Obce Hlavního město Praha, tak i Městské části P. V závislosti na potvrzující výrok i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodl tento soud o nákladech řízení s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 221 odst. 1 a 2 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou obec v řízení zastupoval, dne 28.3.2002 a dovolání ze strany žalované obce bylo dne 27.5.2002 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Pra