29 Cdo 1067/2020 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1067/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2022 Spisová značka:29 Cdo 1067/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1067.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Konkurs Dotčené předpisy:§ 8 ZKV § 420 obč. zák. § 106 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1067/2020-182USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, K Brusce 124/6, PSČ 160 00, proti žalovanému P. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Marií Hohenbergerovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1146/36, PSČ 405 02, o zaplacení částky 4.055.451 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíněpod sp. zn. 17 C 500/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2019, č. j. 10 Co 45/2019-158, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 28. března 2018, č. j. 17 C 500/2013-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Václav Průša, jako insolvenční správce dlužníka IRŠ a. s.) domáhal vůči žalovanému [P. H., jako bývalému správci konkursní podstaty úpadce IRŠ Děčín CZ s. r. o. v likvidaci] zaplacení částky 4.055.451 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatněná částka 4.055.451 Kč s příslušenstvím představuje škodu, kterou měl žalovaný způsobit dlužníkovi tím, že neoprávněně sepsal do soupisu konkursní podstaty a zpeněžil v žalobě specifikované nemovitosti nacházející se v katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) a posléze neoprávněně z konkursní podstaty vyplatil výtěžek zpeněžení. 2. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Usnesením ze dne 5. února 2019, č. j. 10 Co 45/2019-132, Krajský soud v Ústí nad Labem připustil (v rámci probíhajícího odvolacího řízení), aby na místo žalobce vstoupil do řízení J. O. 3. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. dubna 2019, č. j. 10 Co 45/2019-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že: [1] Žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce IRŠ Děčín CZ s. r. o. v likvidaci (obligačního dlužníka) [dále jen „úpadce“] předmětné nemovitosti ve vlastnictví dlužníka IRŠ a. s. (zástavního dlužníka) [dále jen „dlužník“] a tyto následně zpeněžil ve veřejné dražbě za 11.100.000 Kč. [2] Uvedený výtěžek zpeněžení žalovaný následně (částečně) vydal z konkursní podstaty úpadce, a to (mimo jiné) tak, že zaplatil: a) dne 12. září 2008 částku 1.109.675 Kč dražebníkovi jako odměnu za zpeněžení nemovitých věcí, b) dne 17. prosince 2008 částku 214.200 Kč sám sobě jako zálohu na odměnu správce konkursní podstaty, c) dne 22. prosince 2008 částku 380.800 Kč sám sobě jako zálohu na odměnu správce konkursní podstaty, d) dne 9. února 2009 částku 428.400 Kč sám sobě jako zálohu na odměnu správce konkursní podstaty, e) dne 12. února 2009 částku 285.600 Kč sám sobě jako zálohu na odměnu správce konkursní podstaty, a f) dne 18. února 2009 částku 964.092 Kč na daň z příjmu za zpeněžení nemovitých věcí. [3] Jako druhý v pořadí sepsal do majetkové podstaty dlužníka předmětné nemovitosti (a později pohledávku na vydání výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí ve výši 11.100.000 Kč) insolvenční správce dlužníka. [4] Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení o žalobě podané předchůdcem žalobce jako insolvenčním správcem dlužníka proti žalovanému jako správci konkursní podstaty úpadce vedeném pod sp. zn. 77 Cm 16/2010 o vyloučení 11.100.000 Kč (výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí) z konkursní podstaty úpadce rozsudkem ze dne 24. srpna 2011, č. j. 77 Cm 16/2010-148, který nabyl právní moci dne 31. prosince 2011, vyhověl žalobě co do částky 54.180 Kč a ve zbytku ji zamítl, neboť měl za to, že v uvedené části se výtěžek zpeněžení předmětných nemovitostí již v konkursní podstatě fakticky nenachází. [5] O skutečnosti, že se výtěžek zpeněžení již z části nenacházel v konkursní podstatě úpadce, se žalobce dozvěděl dne 14. dubna 2010. [6] Žalobu v projednávané věci podal žalobce dne 12. dubna 2012. 5. Na tomto základě odvolací soud především přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož je uplatněný nárok žalobce proti žalovanému na náhradu škody (z titulu porušení povinností uložených správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce) nutné posoudit podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tedy i otázku plynutí běhu objektivní promlčecí doby je třeba posoudit dle § 106 obč. zák., a nikoli podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). 6. Jelikož objektivní promlčecí doba začíná plynout od události, z níž vznikla škoda – v poměrech projednávané věci od okamžiku, kdy byla konkrétní částka vyplacena z konkursní podstaty úpadce v souladu s jejím určením – dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněný nárok je promlčen. 7. Učinil tak proto, že byla-li jako poslední (v projednávané věci rozhodná) platba z konkursní podstaty úpadce vyplacena daň z příjmu dne 18. února 2009, uplynula tříletá objektivní promlčecí doba nejpozději dne 18. února 2012; žaloba byla v projednávané věci podána až 12. dubna 2012. 8. Nadto s ohledem na skutkový stav věci nelze dovodit, uzavřel odvolací soud, že by žalovaný způsobil tvrzenou škodu úmyslně. 9. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že podání vylučovací žaloby insolvenčním správcem dlužníka proti žalovanému jako správci konkursní podstaty na vyloučení výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce nestaví běh promlčecí doby v projednávané věci. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, a pokud ano, měl by je dovolací soud posoudit jinak. Jde o tyto otázky: [1] Je „třeba posuzovat“ odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu, kterou způsobil třetím osobám, a s tím související otázku promlčení práva poškozeného podle ustanovení § 106 a § 420 odst. 1 obč. zák.? [2] Lze posoudit jednání správce konkursní podstaty jako úmyslné porušení právní povinnosti v situaci, kdy správce konkursní podstaty při výkonu funkce musí postupovat s odbornou péčí, je osobou speciálně určenou právním přepisem pro výkon své funkce, je vybaven odborným právním vzděláním a navíc má i kvalifikaci advokáta? [3] Dochází ke stavení promlčecí doby (u nároku na náhrady škody) v situaci, kdy mezi týmiž účastníky běží řízení, které žalobce vyvolal vylučovací žalobou podle § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, kterou se domáhal vyloučení neoprávněně sepsaných předmětných nemovitostí z konkursní podstaty a posléze vyplacení peněžní částky získané dražbou? 11. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že s ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci, tj. že původní žalobce (insolvenční správce dlužníka) i žalovaný (z titulu výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce) naplňovali při výkonu své činnosti znaky podnikání dle § 2 odst. 1 obch. zák., nelze v dané věci použít závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2003“), a je naopak nutné posoudit otázku odpovědnosti žalovaného za škodu, kterou způsobil svým jednáním dlužníku (nyní žalobci), podle obchodního zákoníku, a to i ve vztahu k otázce promlčení žalobou uplatněného nároku. Eventuálně dovolatel namítá, že neposoudí-li dovolací soud výkon funkce správce konkursní podstaty jako činnost naplňující znaky podnikání, je nutné pohlížet na správce konkursní podstaty jako na osobu vykonávající veřejnou moc, a tudíž by měla být odpovědnost této osoby posuzována dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to opět i ve vztahu k otázce plynutí promlčecí doby. 12. K druh