29 Cdo 1136/2016 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1136/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Ing. K. T., zastoupeného JUDr. Ladislavem Hráčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cejl 58/72, PSČ 602 00, proti žalované BOMASO, a. s., se sídlem v Brně, Kikrleho 1129/17, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 63999943, zastoupené Mgr. Liborem Burianem, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, PSČ 613 00, o zaplacení 600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 31/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2015, č. j. 8 Cmo 189/2015-312, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.148,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. 9 Cm 31/2008-271, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 360.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve zbývající části, tj. o zaplacení 360.000 Kč s příslušenstvím, zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a odvolacího řízení (třetí výrok). Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž mimo jiné namítal, že usnesením ze dne 27. září 2012, č. j. KSBR 26 INS 10881/2012-A-30, zjistil Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) úpadek žalované a povolil jeho řešení reorganizací, přičemž žalovaná pohledávka byla v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a je zahrnuta do reorganizačního plánu (který dosud nebyl insolvenčním soudem schválen). V reakci na námitku probíhající reorganizace žalované se Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda a jaký vliv má stav insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované na dovolací řízení v této věci. Jak se přitom podává z insolvenčního rejstříku, insolvenční řízení na majetek žalované bylo zahájeno (k návrhu věřitelů žalované) 4. května 2012, (shora označeným) usnesením ze dne 27. září 2012 zjistil insolvenční soud úpadek žalované a povolil jeho řešení reorganizací, usnesením ze dne 5. dubna 2013, č. j. KSBR 26 INS 10881/2012-B-70 (které nabylo právní moci dne 9. dubna 2013), schválil insolvenční soud reorganizační plán žalované a účinky reorganizace dosud trvají. K tomu budiž řečeno, že podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. prosince 2013, nemělo zjištění úpadku dlužníka ani rozhodnutí o povolení reorganizace [jež je ve smyslu § 4 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka] žádný účinek na probíhající spor o pohledávku, kterou byl věřitel povinen (chtěl-li být poměrně uspokojen v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. S účinností od 1. ledna 2014 však byla do insolvenčního zákona vtělena [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] mimo jiné též ustanovení § 140a až § 140e a § 141a, která znějí následovně: § 140a Přerušení řízení (1) Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. (2) Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu. (3) Přerušení řízení působí na účastníky řízení, kteří v řízení vystupují na téže straně jako dlužník, jen jde-li o nerozlučné společenství nebo o vedlejší účastenství. (4) Jakmile se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, že v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují, ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo řízení přerušeno, právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu. § 140b Zákaz vydání rozhodnutí Nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. § 140c Nově zahájená řízení V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). § 140d Jiná řízení (1) Jiná řízení než soudní a rozhodčí řízení se rozhodnutím o úpadku nepřerušují a lze je nově zahájit i v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku; v těchto řízeních však po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze rozhodnout o náhradě škody nebo jiné újmy. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Nestanoví-li zákon jinak, je účastníkem těchto jiných řízení i nadále dlužník. (2) Rozhodnutím o úpadku se z jiných řízení podle odstavce 1 nepřerušují zejména a) daňové řízení, b) řízení ve věcech vkladu práva k nemovitostem, c) řízení o dlužných mzdových nárocích zaměstnanců dlužníka podle zvláštního právního předpisu, d) řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. § 140e Výkon rozhodnutí a exekuce (1) V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5. (2) Pro výkon rozhodnutí nebo exekuci nařízenou nebo zahájenou v rozporu s omezením podle odstavce 1 platí § 109 odst. 6 obdobně. § 141a Právní moc rozhodnutí o úpadku Po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c. Článek II části první zákona č. 294/2013 Sb. přitom určoval, že zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Takto formulované přechodné ustanovení vyjadřuje tradiční zásadu procesního práva o časových mezích procesních zákonů. Z povahy procesního práva (totiž) plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány [srov. k tomu např. již bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 180 (356)]. V tomto duchu pak Nejvyšší soud uzavřel již v důvodech usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního