29 Cdo 1314/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1314/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2000 Spisová značka:29 Cdo 1314/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1314.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1314/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele F. C., o neplatnost usnesení valné hromady J. p., a. s., V., o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2000, č.j. 7 Cmo 710/99-268, takto: I. Dovolání se v rozsahu připuštěných dovolacích otázek zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Navrhovatel je povinen uhradit J. p., a.s. V., náklady řízení ve výši 1075,- Kč do rukou právního zástupce. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 1999, č. j. 13 Cm 649/98-229, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady J. p., a. s. V. (dále jen „společnost\") konané dne 30. 6. 1998, která mj. rozhodla o sloučení společnosti s B. a. s. Odvolací soud se zabýval především námitkou pojatosti soudce, kterou, jak uvedl, navrhovatel založil na tom, že soudce neprovedl bez jakéhokoli odůvodnění některé navržené důkazy a že v odůvodnění rozhodnutí použil citaci z přednesu žalovaného. Z toho navrhovatel dovodil, že „soudce musel být při svém rozhodování ovlivněn ekonomickou poptávkou ze strany osob, ovládajících společnost\" a nebyl tedy při rozhodování nezávislý a způsobilý spor rozhodnout. K tomu odvolací soud uzavřel, že okolnosti, z nichž navrhovatel dovozuje podjatost soudce, spočívají v jeho postupu při vedení řízení a jednání a pod ustanovení § 14 o. s. ř. je podřadit nelze. To platí i o navrhovatelem konstruovaném dohadu o ovlivnění soudce. Ve věci samé odvolací soud především uzavřel, že skutkové okolnosti, z nichž vycházel soud prvního stupně mají oporu v obsahu spisu a nejsou mezi účastníky sporné. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. K tomu uvedl, že dovolatel namítá čtyři důvody neplatnosti napadaného usnesení. Především dovozuje, že zastoupení akcionáře B. a.s. na valné hromadě bylo neplatné. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že na valné hromadě jednal za uvedeného akcionáře člen představenstva I. K. na základě řádného pověření ze dne 17. 10. 1997, vystaveného představenstvem, resp. jeho dalšími šesti členy. Protože se nejednalo o zastoupení na základě plné moci, není v rozporu s § 184 odst. 1 obch. zák., že jmenovaný byl současně předsedou dozorčí rady společnosti. Navrhovatel dále tvrdil, že K. jednal na základě neplatného pověření, neboť v době konání valné hromady již mělo představenstvo akcionáře jiné složení a v době, kdy bylo uděleno pověření, B. a. s. ještě nebyla akcionářem společnosti. Oba soudy dospěly k závěru, že změna ve složení představenstva nemá vliv na udělené pověření, když pro takový závěr nelze najít oporu ani v zákoně ani ve stanovách společnosti. Udělené pověření založené na č. l. 124 spisu znělo na samostatné jednání a podepisování za B. a. s. ve všech záležitostech, patřících do působnosti představenstva. Zahrnovalo tedy i jednání jménem této společnosti na valné hromadě jiné společnosti. Dále navrhovatel namítal porušení ustanovení § 69a obch. zák. spočívající v nedostatečném počtu znalců přezkoumávajících projekt sloučení. Oba soudy dospěly k závěru, že z ustanovení § 69a odst. 4 obch. zák. nevyplývá, že projekt za každou ze slučovaných společností musejí posuzovat dva různí znalci. Znalci přezkoumávající projekt sloučení za slučované společnosti musejí být podle citovaného ustanovení nezávislí na společnosti, pro níž projekt přezkoumávají. Tím, že přezkoumají projekt pro jednu ze slučovaných společností, se nestávají závislými na druhé z nich. Třetí námitkou dovolatele byl nedostatek povolení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, v jehož důsledku podle navrhovatele nenabyla smlouva, kterou nabyl B. a. s. akcie společnosti, účinnosti. Navrhovatel též namítal, že dosud chybí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o tom, zda se společnost může sloučit s B. a. s. K tomu oba soudy dospěly k závěru, že B. a. s. podala návrh podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže až za tři měsíce od nabytí 49,8 % podílu na základním jmění společnosti, když tento podíl nabyla 15. 12. 1997 a návrh podala 13. 3. 1998 Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ačkoliv tak měla učinit podle § 8a odst. 3 písm. b) cit. zákona do jednoho týdne od uzavření smlouvy o koupi akcií. Tato smlouva se tak stala účinnou až v okamžiku vyhovujícího rozhodnutí uvedeného Úřadu, tj. 11. 5. 1998. Dále oba soudy dospěly k závěru, že pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 11. 5. 1998, které nabylo právní moci 3. 6. 1998, tj. ještě před konáním napadané valné hromady (30. 6. 1998), spojení obou subjektů povolil, jsou splněny zákonem č. 63/1991 Sb. stanovené podmínky spojení. Poslední námitkou navrhovatele bylo jednání ve shodě B. a. s. a I. a p. b. a. s. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na napadané valné hromadě dva největší akcionáři, B. a. s. (1,219.000 akcií, tj. 49,88 % podíl na základním jmění) a I. a p. b. a. s. (734.898 akcií, tj. 30,06 % podíl na základním jmění) hlasovali shodně. V době konání valné hromady byla I. a p. b. 10,48 % majitelkou veřejně obchodovatelných akcií B. a. s., B. a. s. nabyla akcie společnosti až v roce 1998, a to tak, že ke dni 3. 2. 1998 měla 13,7 % veřejně obchodovatelných akcií společnosti, ke dni 19. 2. 1998 měla 18,99 % akcií a ke dni 18. 3. 1998 měla 30,06 % akcií. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že k jednání ve shodě nedošlo. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že touto námitkou není třeba se zabývat, neboť i kdyby u obou jmenovaných společností šlo o jednání ve shodě a vznikla jim povinnost podle § 183b odst. 1, popř. § 183d odst. 1 obch. zák., při jejímž nesplnění by je stíhaly důsledky podle § 186c odst. 2 písm. d) a e) obch. zák., neovlivnilo by to výsledek hlasování na napadané valné hromadě. O jednání ve shodě se (případně) mohlo jednat až po 3. 2. 1998, kdy se I. a p. b. stala akcionářem společnosti a zákaz výkonu hlasovacích práv by se mohl nanejvýš vztahovat na hlasovací práva spojená s akciemi, které představovaly 30,06 % podíl na základním jmění společnosti. I po odečtení těchto hlasů by usnesení napadané valné hromady bylo přijato potřebnou většinou hlasů přítomných akcionářů, když na valné hromadě byli přítomni akcionáři s akciemi představujícími 81 % podíl na základním jmění a usnesení byla schválena 98 % hlasů přítomných akcionářů. I po odečtení hlasovacích práv spojených a akciemi představujícími 30 % podíl na základním jmění (zbývá 50 %) by usnesení bylo přijato potřebnou většinou hlasů. Návrhu na připuštění dovolání pro otázky 1. zda mají oznamovací povinnost podle ustanovení § 183d obch. zák. pouze ty společnosti, které získají majoritní podíl jednáním ve shodě nebo všechny společnosti, které jednají ve shodě a mají zákonem stanovený podíl na společnosti, 2. zda mají povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení § 183b obch. zák. pouze ty společnosti, které získaly majoritní podíl jednáním ve shodě nebo všechny společnosti, které jednají ve shodě a mají zákonem stanovený podíl na společnosti. Je jednání ve shodě objektivní nebo subjektivní kategorií, 3. zda se stává smlouva o koupi akcií, která podléhá souhlasu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže podle ustanovení § 8a odst. 3 písm. b) zákona č. 63/1991 Sb., účinnou dnem pravomocného rozhodnutí úřadu, ačkoli byla žádost o povolení podána po zákonem stanovené lhůtě i za situace, kdy takové zmocnění citovaný zákon pro Úřad pro ochranu hospodářské soutěže neobsahuje, 4. musí vydat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nové rozhodnutí, byť i negativní, jestliže se jedná o sloučení společností podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb., bylo-li vydáno rozhodnutí za účelem sloučení podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) cit. zákona, 5. lze rozhodnutí o spojení podniků podle § 8 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 63/1991 Sb. ztotožnit, 6. zda může samosoudce rozhodnout předběžnou otázku týkající se ochrany hospodářské soutěže a může tak učinit, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vůbec nerozhodoval, 7. zda mohou vystavit ostatní členové statutárního orgánu jednomu jeho členovi tzv. generální plnou moc a může takový člen zastupovat sp