29 Cdo 1485/2023 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1485/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 7. 2024 Spisová značka:29 Cdo 1485/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.1485.2023.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Insolvenční řízení Insolvenční návrh Náhrada škody podle insolvenčního zákona Dotčené předpisy:§ 98 IZ. § 99 IZ. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1485/2023-499 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce PRVNÍ CHODSKÁ s. r. o., se sídlem v Domažlicích, Sadová 636, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 14704013, zastoupeného Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, PSČ 326 00, proti žalovanému J. F., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem, se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, PSČ 301 00, o zaplacení 193 731 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 123/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 13 Cmo 5/2021-452, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení částku 11 084 Kč, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 14. dubna 2021, č. j. 45 Cm 123/2015-426, Krajský soud v Plzni (dále též jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému (J. F.) zaplatit žalobci (PRVNÍ CHODSKÁ s. r. o.) částku 193 731 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 2. února 2014 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (body II a III. výroku). 2. Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první rozsudek ze dne 5. listopadu 2018, č. j. 45 Cm 123/2015-275, a druhý rozsudek ze dne 11. března 2020, č. j. 45 Cm 123/2015-394, zrušil Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 6. srpna 2019, č. j. 13 Cmo 11/2019-312, a ze dne 11. prosince 2020, č. j. 13 Cmo 9/2020-411, a věc opětovně vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 3, § 98 a § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2011, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná. Dlužník (RH TRANS CORPORATION s. r. o.) byl v úpadku ve formě platební neschopnosti nejpozději koncem února 2011; žalovaný jako jednatel dlužníka byl povinen podat insolvenční návrh nejpozději v červnu 2011, což však neučinil. Žalovaný v létě 2011 „sliboval“ žalobci úhradu všech dluhů, ačkoliv si musel být vědom, „že se tak nikdy nestane“; insolvenční návrh jménem dlužníka přitom podal až 18. prosince 2012 (insolvenční řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPL 54 INS 31879/2012). Žalovaný tak odpovídá za škodu vzniklou žalobci, která spočívá v neuspokojené pohledávce žalobce, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Žalovaný přitom neprokázal „liberační důvod“, že by se při podání insolvenčního návrhu v září 2011 žalobci nedostalo vyššího plnění. 4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 13 Cmo 5/2021-452, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 7, § 98 a § 99 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2011, § 135 a § 194 odst. 5 zákona č. 519/1991 Sb., obchodního zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – konstatoval, že soud prvního stupně správně posoudil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci porušením povinnosti podat dlužnický insolvenční návrh včetně toho, že žalovaný neprokázal „liberační důvod“. Doplnil, že žalovaný podal insolvenční návrh jako statutární orgán dlužníka více než rok poté, co musel při vynaložení náležité pečlivosti vědět, že dlužník nemá majetek a není schopen věřitelům plnit peněžité závazky. V mezidobí se navíc objem závazků dlužníka zvýšil a dlužník uspokojil pohledávky (jen) vybraných věřitelů. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v „plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel klade otázku, zda je v řešené věci dána příčinná souvislost a jeho odpovědnost za škodu. 7. Dovolatel v mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „nenaplnění liberačního důvodu“ podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, jestliže dovodil, že majetková situace dlužníka se změnila (zvýšily se jeho závazky), aniž se zabýval tím, zda taková změna (skutečně) negativně ovlivnila míru uspokojení konkrétního věřitele (žalobce) domáhajícího se náhrady škody. Pozdní podání insolvenčního návrhu neovlivnilo negativně míru uspokojení žalobce; dovolatel míní, že žalobce na pozdním podání návrhu naopak „profitoval“ a dostalo se mu díky tomu vyššího uspokojení, než kdyby dovolatel podal insolvenční návrh dříve. 8. Žalobce se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v „plném rozsahu“, tedy i v prvním výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil body II. a III. výroku soudu prvního stupně, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto (nákladovým) výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 11. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: 13. Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016). 14. Pro vznik obecné občanskoprávní odpovědnosti je nutné splnění čtyř předpokladů – porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Ač požadavek na naplnění těchto podmínek lze spatřovat i v odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh, jsou v poměrech insolvenčního zákona určitým způsobem modifikovány. 15. Povinností, jejíž porušení je prvním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti, je v tomto případě povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku (§ 98 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017]. 16. Věřitele, který se podle ustanovení § 99 insolvenčního zákona domáhá náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že a/ dlužník byl v úpadku (v kterékoli z jeho forem), b/ žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti (§ 98 insolvenčního zákona) a c/ věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2020, pod číslem 28). 17. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou je dána tehdy, pokud pozdní podání insolvenčního návrhu ovlivnilo míru uspokojení poškozeného v insolvenčním řízení. Jde zejména o případy, kdy se dlužníkovo jmění od doby, kdy povinné osobě vznikla povinnost