29 Cdo 1538/2023 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1538/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2025 Spisová značka:29 Cdo 1538/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:29.CDO.1538.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví Insolvenční řízení Oddlužení Dotčené předpisy:§ 8 o. z. § 1140 o. z. § 1147 o. z. § 412 odst. 1 písm. b) IZ. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1538/2023-239 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně R. K., proti žalovaným 1/ E. K. a 2/ E. Š., oběma zastoupeným JUDr. Janou Markovou, advokátkou, se sídlem v Českém Brodu, náměstí Husovo 64, PSČ 282 01, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 267/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022, č. j. 27 Co 161/2022-179, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 11. března 2022, č. j. 11 C 267/2020-120, Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu, kterou se původní žalobce (Mgr. Milan Edelmann, jako insolvenční správce dlužnice R. K.) domáhal po žalovaných zrušení podílového spoluvlastnictví dlužnice, žalované 1/ a žalované 2/ k tam specifikovaným nemovitostem a jejich přikázání do spoluvlastnictví žalovaných za náhradu (bod I. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dovodil, že žaloba byla podána k újmě žalovaných a v nevhodnou dobu. 2. K odvolání původního žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se podílové spoluvlastnictví dlužnice, žalované 1/ a žalované 2/ k tam specifikovaným nemovitostem ruší, nařídil prodej nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozhodl, že výtěžek dražby bude rozdělen mezi účastníky řízení podle jejich spoluvlastnických podílů s tím, že na straně žalobce výtěžek připadá do majetkové podstaty dlužnice (první výrok). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaných k úhradě soudního poplatku (druhý a třetí výrok). 3. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na danou věc nedopadá žádná ze zákonných výjimek z pravidla, že nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví. S odkazem na specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoli osobní poměry spoluvlastníků. Nevhodnost doby ani jinou zákonnou překážku pak nemůže představovat probíhající exekuce na majetek žalované 2/, která vydání rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebrání. 4. Překážkou vyhovění žaloby pak podle odvolacího soudu není ani to, že by žaloba byla podána jen k újmě některého ze spoluvlastníků, neboť osobní poměry účastníka mohou hrát roli pouze tehdy, jsou-li přechodné a nikoli trvalé povahy. Okolnosti na straně žalované 1/, jako je vyšší věk či zdravotní stav, jsou však do budoucna neměnné či alespoň dlouhodobé, a proto je nelze zohlednit. Zároveň u probíhající exekuce na straně žalované 2/ nelze v dohledné době pozitivní změnu očekávat, neboť v exekuci vymáhaná pohledávka bude pravděpodobně splácena dalších osm let, a tak ani zde odvolací soud relevantní přechodnou okolnost neshledal. Odvolací soud současně uzavřel, že v postupu žalobce nespatřuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy ani zjevné zneužití práva, jelikož žalobce pouze plní své zákonné povinnosti. K zájmům žalovaných pak uvedl, že rozdělením výtěžku získají finanční prostředky k zajištění náhradní možnosti bydlení. 5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho prvnímu výroku) podaly žalované dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Dovolatelky mají za to, že odvolací soud nesprávně hodnotil kritéria, která jsou významná pro zamítnutí žaloby o vypořádání spoluvlastnictví. Soud totiž musí vzít v úvahu i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, rozsah užívání předmětných nemovitostí, možnost pořídit si jiné bydlení, ale i špatný zdravotní stav či vyšší věk spoluvlastníků či nutnost zachovat bydlení rodinným příslušníkům. K tomu odkazují zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 101/2016“). Dovolatelky však poukázaly i na judikaturu vztahující se k právní úpravě spoluvlastnictví v občanském zákoníku z roku 1964, neboť mají za to, že i tyto závěry jsou obdobně uplatnitelné v dané věci (a to především ty vztahující se k právu bydlení). Dle dovolatelek se odvolací soud rovněž nedostatečně zabýval námitkou, že spoluvlastnice do rizik spojených se spoluvlastnictvím nevstoupily dobrovolně, ale na základě dědění. Současně namítají, že v daném případě jde o rozpor mezi užitkem oprávněného (neboť věřitelé dlužnice již byli uspokojeni plněním splátkového kalendáře) a toho, čeho má být dosaženo vypořádáním spoluvlastnictví (kdy dlužnici zůstane nemovitost bez přístupu a žalované přijdou o právo bydlení). V postupu žalobce proto spatřují zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť výsledkem je převládající újma žalovaných jakožto spoluvlastníků. I přestože výkon práva žalobce formálně odpovídá právu, měla by mu být odepřena ochrana, neboť takový výkon práva je za daných okolností případu nepřijatelný. 7. Závěrem dovolatelky navrhly odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle § 266 o. s. ř., neboť neodkladný výkon rozhodnutí může mít pro žalované a jejich rodinné příslušníky zvláště nepříznivé následky. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Kolíně (exekuční soud), a to usnesením ze dne 18. dubna 2023, č. j. 20 EXE 544/2023-103, kterým exekuci odložil na dobu jednoho měsíce. 8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 9. Nejprve Nejvyšší soud podotýká, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční řízení na majetek dlužnice (žalobkyně) skončilo dne 11. července 2024, kdy nabyl právní moci bod I. výroku usnesení ze dne 10. července 2024, č. j. KSPH 68 INS 3426/2016-B-66, jímž Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice [§ 413 věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Týmž rozhodnutím insolvenční soud rovněž zprostil insolvenčního správce, původního žalobce Mgr. Milana Edelmanna, funkce. Nejvyšší soud proto (bez dalšího) pokračoval v řízení s dlužnicí jako s žalobkyní namísto původního žalobce (jejího insolvenčního správce), přičemž tuto skutečnost Nejvyšší soud zohlednil při označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí. 10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné. 11. Učinil tak proto, že dovolatelky mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 12. Pro vypořádání dovolacích námitek jsou v poměrech projednávané věci přiléhavé následující judikaturní závěry: 13. V R 101/2016 Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z. nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení pro vznik újmy se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlas