29 Cdo 1539/2010 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1539/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce NOVAFRUIT s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Libni, Budínova 1/23, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 61678805, zastoupeného JUDr. Janou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, PSČ 277 13, proti žalované D. Š., zastoupené JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem, se sídlem v Plzni, B. Smetany 1, PSČ 301 37, o zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1406/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 29 Co 278/2009 - 264, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 29 Co 278/2009 - 264, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 15. října 2008, č. j. 7 C 1406/2005 - 198, uložil Okresní soud v Nymburce žalované (D. Š.) zaplatit žalobci (NOVAFRUIT s. r. o.) do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 264.868,70 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení) s tím, že povinnost žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého žalobci dlužníkem L. K. KONTAKT, spol. s r. o. v likvidaci (dále též jen „společnost L“) [bod I. výroku]. Dále žalobu zamítl v rozsahu týkajícím se části úroku z prodlení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku), včetně nákladů státu (bod IV. výroku). Soud - vycházeje z ustanovení § 135 odst. 2 a § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000 a dále z ustanovení § 306 odst. 1, § 310, § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaná (jako bývalá jednatelka společnosti L) v době po 31. prosinci 1998 porušila povinnost podat návrh na konkurs na společnost L, takže ve smyslu ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění), ve spojení s ustanovením § 135 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění), ručí za závazky společnosti L vzniklé po tomto datu, včetně pohledávky přiznané žalobci rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2002, č. j. 20 Cm 275/2000-65, který nabyl právní moci dne 2. října 2002, ve výši 264.868,70 Kč s příslušenstvím tvořeným úroky z prodlení. Proto žalobě v rozsahu daném bodem I. výroku vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2009, č. j. 29 Co 278/2009 - 264, změnil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok). Dále změnil rozsudek okresního soudu v bodě IV. výroku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud především uvedl, že opakoval dokazování výpisem z obchodního rejstříku společnosti L, z nějž zjistil, že žalovaná byla jednatelkou společnosti L v době od 14. února 1992 do 6. prosince 1999, přičemž ke dni zápisu společnosti L do obchodního rejstříku měli všichni společníci (včetně žalované) splaceno 100 % svého vkladu. Dále poukázal na ustanovení § 133 odst. 1, § 135 odst. 2, § 193 a § 194 odst. 5 obch. zák. (ve znění účinném od 1. července 1996 do 31. prosince 2000), uváděje, že stále platí, že prvořadou povinnost k plnění vůči žalobci má společnost L (jež s ním byla ve smluvním vztahu) a to částkou 264.868,70 Kč s příslušenstvím, coby závazkovou povinnost k úhradě kupní ceny za dodané zboží (potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2009, sp. zn. 25 Cdo 230/2007 /toto rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu/). Dále uvedl, že v případě posouzení nároku žalobce podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je nutno vycházet ze znění účinného ke dni splatnosti závazků žalobce (červen až červenec 1999). Odpovědnost osob uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Břemeno tvrzení i důkazní ohledně přímého příčinného vztahu mezi nesplněním povinnosti a vznikem škody leží na žalobci (potud odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008). Podle odvolacího soudu je ustanovení § 3 ZKV zvláštním ustanovením postihujícím jako možné škůdce v něm vyjmenované osoby (dlužníka, potažmo subjekty uvedené v odstavci 2) a vymezujícím okruh oprávněných osob (poškozených), tak, že jimi jsou (jen) dlužníkovi věřitelé. V případě dlužníka právnické osoby, která není v likvidaci, je podáván návrh na prohlášení konkursu prostřednictvím jeho statutárních orgánů (u společnosti s ručením omezeným je to jednatel). Mezi podáním, jímž povinnost podat návrh na prohlášení konkursu plní dlužník (§ 3 odst. 1 ZKV) a podáním, jímž tuto povinnost plní (za sebe) osoby uvedené v § 3 odst. 2 ZKV, není z formálního i obsahového hlediska rozdílu, když v obou případech se návrh podává jménem dlužníka, pokračoval odvolací soud, odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2003, sp. zn. 1 Ko 297/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003 pod číslem 30. Povinnost podat (jménem společnosti) návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti by podle § 3 odst. 2 ZKV měla (za předpokladu, že společnost L byla v rozhodné době v úpadku ve formě platební neschopnosti nebo předlužení) i žalovaná jako tehdejší jednatelka společnosti L. Závěr, že osoba uvedená v § 3 odst. 2 ZKV porušila povinnost podat jménem dlužníka označeného v § 3 odst. 1 ZKV návrh na prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu poté, co se dlužník ocitl v úpadku, však má smysl činit jen tehdy, byl-li dlužníkův úpadek osvědčen (byť i na základě návrhu podaného některým z dlužníkových věřitelů) alespoň později. Odvolací soud k tomu dodal, že nemá důvod odchýlit se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a jeho právních závěrů obsažených v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněném pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“), podle něhož žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v ustanovení § 3 ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. Na společnost L nebyl podán návrh na prohlášení konkursu a to, že žalobce nepodnikl příslušné právní kroky k vymožení pohledávky za společností L (která dluh neuhradila dobrovolně), nemůže samo o sobě založit odpovědnost žalované za vznik škody. Podle odvolacího soudu není dána ani odpovědnost žalované coby společníka podle ustanovení § 106 odst. 2 obch. zák., jelikož společník ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku, přičemž vklady společníků, včetně žalované, byly splaceny již v době zápisu společnosti L do obchodního rejstříku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu dovolatel úvodem vytýká, že s názorem podloženým odkazem na R 33/2008 jej seznámil teprve při ústním odůvodnění rozsudku, v čemž dovolatel spatřuje porušení svých práv (jelikož mu nebyl dán prostor k vyjádření, v jehož rámci by již tehdy byl schopen vysvětlit názor obsažený v tomto dovolání). Argumentace obsažená v R 33/2008 totiž podle dovolatele nemůže obstát buď v každém, anebo jen v tomto případě. K tomu dovolatel poukazuje na to, že v době vzniku jeho pohledávky vůči společnosti L existovala jiná právní úprava, než je ta, na kterou v souvislosti s argumentací R 33/2008 odkazuje odvolací soud. Dovolatel uvádí, že odpovědnost osob povinných podat za právnickou či fyzickou osobu návrh na prohlášení konkursu se začala řešit teprve novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 94/1996 Sb. a účinnou od 1. června 1996, prostřednictvím ustanovení § 68a ZKV. Uvedené ustanovení bylo posléze nahrazeno ustanovením § 4a ZKV (novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb. a účinnou od 1. dubna 1998). V době vydání R 33/2008 pak byla odpovědnost statutárních orgánů úp