29 Cdo 1668/2020 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1668/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2022 Spisová značka:29 Cdo 1668/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1668.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Insolvenční řízení (účinky, zajájení) Přihláška pohledávky Promlčení Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 3079 odst. 1 o. z. § 3036 o. z. § 106 obč. zák. § 109 IZ. § 110 odst. 1 IZ. § 165 IZ. § 89 IZ. § 142 IZ. § 146 IZ. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1668/2020-155 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně K. B., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému ARTISAN-VIK, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25670352, zastoupenému JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, se sídlem v Praze, Lucemburská 1599/13, PSČ 130 00, o zaplacení 74 487 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 451/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, č. j. 25 Co 306/2019-135, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, č. j. 25 Co 306/2019-135, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.Odůvodnění: 1. Žalobou podanou 23. listopadu 2018 u Okresního soudu Praha-východ se žalobkyně (K. B.) domáhala po žalovaném (ARTISAN-VIK, spol. s r. o.) zaplacení 74 487 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla spočívat v poškození zemědělské půdy stavební činností žalovaného. Žalobkyně vzniklou škodu na svém majetku za úplatu odstranila pomocí třetí osoby (vykopáním suti, vyčištěním zeminy, závozem výkopu a zhutněním) a vynaloženou částku požadovala po žalovaném. 2. Rozsudkem ze dne 5. září 2019, č. j. 35 C 451/2018-109, Okresní soud Praha-východ žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: [1] Žalobkyně jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli v roce 2011 smlouvu o dílo (dále jen „smlouva o dílo 2011“), na jejímž základě se žalovaný zavázal provést na pozemku žalobkyně výkopové práce včetně odstranění betonového náspu a přípravy stanoviště za účelem promrznutí základů a žalobkyně se zavázala za tyto práce zaplatit. Součástí díla mělo být i odstranění vzniklého odpadu (suti) z pozemku žalobkyně. [2] Žalovaný 26. září 2011 zboural betonový nájezd a v následujících dnech přemístil suť na jiné místo na pozemku žalobkyně. Ve dnech 6. až 10. října 2011 došlo k výkopovým pracím a navršení zeminy na pozemku žalobkyně. [3] Dne 7. března 2012 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o dílo (dále jen „smlouva o dílo 2012“), jejímž předmětem byla stavba rodinného domu na pozemku žalobkyně. Dle rozpočtu stavby byly součástí díla i zemní práce. [4] Dopisem ze dne 27. srpna 2013 žalobkyně od smlouvy o dílo 2012 odstoupila mimo jiné pro prodlení žalovaného s prováděním díla. [5] V červenci 2016 objevila žalobkyně na svém pozemku zakopanou stavební suť, jež vznikla při provádění smlouvy o dílo z roku 2011. Suť nechala žalobkyně odstranit společností ADALU s. r. o. (dále jen „společnost A“) za částku 74 487 Kč, kterou žalobkyně dne 25. listopadu 2016 zaplatila. [6] Insolvenčním návrhem žalobkyně doručeným dne 16. října 2014 Krajskému soudu v Praze (v rámci insolvenčního řízení dále jen „insolvenční soud“) bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek žalovaného. [7] Usnesením ze dne 12. října 2015, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-37, insolvenční soud odmítl insolvenční návrh žalobkyně (insolvenční navrhovatelky). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. září 2016, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014, 2 VSPH 2232/2015-A-43, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. října 2015 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. [8] Usnesením ze dne 4. dubna 2017, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-58, insolvenční soud zamítl insolvenční návrh žalobkyně. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. září 2017, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014, 1 VSPH 908/2017-A-78, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. dubna 2017 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. [9] Usnesením ze dne 23. července 2018, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-127, insolvenční soud opětovně zamítl insolvenční návrh žalobkyně. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. listopadu 2018, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014, 1 VSPH 1329/2018-A-142, usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. července 2018 potvrdil. 4. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně nepřisvědčil právnímu názoru žalobkyně, že jde o pohledávku z odpovědnosti za škodu. Za rozhodnou pro právní posouzení vymáhané pohledávky považoval okolnost, zda byla smlouva o dílo 2011 samostatná či se její plnění stalo součástí smlouvy o dílo 2012. 5. Pokud se plnění ze smlouvy o dílo 2011 nestalo součástí smlouvy o dílo 2012, pak je podle soudu prvního stupně nutné uplatňovaný nárok posoudit podle § 649 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jako nárok z odpovědnosti za vady. Uplatnit práva z vadného plnění je však nutné ve lhůtě 3 let ode dne, kdy žalobkyně dílo převzala nebo měla povinnost jej převzít, což bylo v den uzavření smlouvy o dílo 2012, případně v okamžiku, „kdy se odstranění rampy do její dispozice definitivně dostalo“, nebo kdy měla převzít staveniště, podle toho, co nastalo dříve. Žalobkyně v odstoupení od smlouvy o dílo 2012 stanovila termín k předání klíčů od staveniště na dobu od 30. srpna 2013 do 1. září 2013, proto prekluzivní lhůta uplynula nejpozději 30. srpna 2016. Výzvu k odstranění vad žalobkyně zaslala prostřednictvím pošty právě 30. srpna 2016, ta se však tohoto dne nedostala do dispozice žalovaného a žalobkyně tak vyzvala žalovaného až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, „pokud by se nestavěla“. 6. Pokud se plnění ze smlouvy o dílo 2011 stalo součástí smlouvy o dílo 2012, pak s ohledem na odstoupení od smlouvy o dílo 2012 šlo o bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák., kdy strany smlouvy o dílo 2012 měly povinnost vrátit si vzájemně poskytnuté plnění. Žalovaný namítl promlčení uplatněného nároku. Vzhledem k tomu, že k odstoupení od smlouvy došlo 27. srpna 2013 (resp. v době dojití odstoupení od smlouvy žalovanému, které se však bude lišit v řádu dnů), uplynula promlčecí doba 27. srpna 2016 (resp. o pár dnů později), „pokud by nedošlo k jejímu stavění“. 7. Na majetek žalovaného bylo vedeno insolvenční řízení, proto se soud prvního stupně zabýval vlivem tohoto řízení na běh výše uvedených dob. 8. Cituje § 109 odst. 1 písm. a/, odst. 3, § 142 a § 146 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), soud prvního stupně uvedl, že prekluzivní lhůta k uplatnění nároků z vad se účinky zahájení insolvenčního řízení nepřerušuje, neboť k uplatnění vad nedochází u orgánu veřejné moci, ale u samotného zhotovitele. Jinak je tomu u lhůty promlčecí, jež se „staví až podáním žaloby (tedy podáním přihlášky)“. V insolvenčním řízení se promlčecí lhůta stavěla vždy na dobu, kdy trvaly účinky podle § 109 insolvenčního zákona. I přes kasační rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jimiž byla několikrát zrušena usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí či odmítnutí insolvenčního návrhu, byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen již v době, kdy bylo vydáno (poslední) usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu (24. července 2018), které následně Vrchní soud v Praze potvrdil. Žaloba přitom byla podána až 23. listopadu 2018. 9. Nárok žalobkyně z vadného plnění je tak buď prekludován, nebo se přeměnil na nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který již zanikl. 10. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 11. Odvolací soud, cituje § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přisvědčil závěru, že věc má být posuzována podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neztotožnil se však s tím, že uplatňovaný nárok je nárokem z titulu odpovědnosti za vady. 12. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, uveřejněný pod číslem 34/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, posoudil odvolací soud nárok žalobkyně jako nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. Vyšel z toh