29 Cdo 1736/2013 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1736/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2015 Spisová značka:29 Cdo 1736/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1736.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Akciová společnost Akcie na jméno Akcionář Úpis akcií Žaloba určovací Představenstvo Dotčené předpisy:§ 177 odst. 4 obch. zák. § 80 písm. c) o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 213 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 2. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1736/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. R. F., zastoupeného Mgr. Petrou Koutnou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, PSČ 170 00, za účasti About a. s., se sídlem v Praze 1, Lodecká 1181/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28945557, zastoupené JUDr. Petrem Pýchou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, PSČ 110 00, o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva a o určení vlastnictví k akciím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 42/2010, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č. j. 14 Cmo 482/2011-93, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č. j. 14 Cmo 482/2011-93, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2011, č. j. 80 Cm 42/2010-56, určil, že rozhodnutí představenstva společnosti About a. s. (dále jen „společnost“) ze dne 17. března 2010 o vyloučení navrhovatele ze společnosti v rozsahu jedné kmenové akcie na jméno v listinné podobě o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč (dále jen „rozhodnutí představenstva“) je neplatné (výrok I.), určil, že navrhovatel je vlastníkem deseti kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč emitovaných společností (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně provedl k objasnění skutkového stavu věci obsáhlé dokazování, včetně účastnických výslechů navrhovatele a Ing. M. Š. (akcionáře společnosti a zároveň předsedy jejího představenstva) a výslechů svědků J. F. (akcionáře společnosti), P. Č. a I. Č. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Navrhovatel upsal v zakladatelské smlouvě společnosti uzavřené dne 9. července 2009 deset kusů akcií společnosti o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč a zavázal se splatit na jejich emisní kurs celkem 500.000,- Kč. 2) Představenstvo navrhovatele pro údajný nedoplatek ve výši 33.000,- Kč na emisním kursu jím upsaných akcií vyloučilo ze společnosti v rozsahu jedné akcie podle § 177 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). 3) Ke dni 26. února 2010 byl však emisní kurs všech deseti akcií upsaných navrhovatelem zcela splacen (150.000,- Kč uhradil sám navrhovatel, 350.000,- Kč za něj uhradil J. F.). 4) Čestné prohlášení I. Č. ze dne 29. července 2009 (dále jen „čestné prohlášení“), kterým společnost dokládala odlišný rozsah splacení emisního kursu akcií upsaných jejími jednotlivými akcionáři, zhotovila I. Č. dodatečně spolu se svým manželem P. Č. na pokyn Ing. Š. na základě jím poskytnutých informací, neboť sama o záležitostech společnosti nic nevěděla. 5) Navrhovatel proti rozhodnutí představenstva o svém vyloučení ze společnosti brojil „žalobou“ o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva a o určení, že je vlastníkem deseti kusů kmenových akcií společnosti. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci nebyl dán důvod částečného vyloučení navrhovatele ze společnosti podle § 177 odst. 4 obch. zák., neboť emisní kurs všech deseti akcií upsaných navrhovatelem byl zcela splacen, což bylo prokázáno zejména „přesvědčivou“ svědeckou výpovědí J. F., jenž vypověděl „jednoznačně a logicky“, že za navrhovatele emisní kurs doplatil. Zároveň tak bylo prokázáno, že navrhovatel je vlastníkem všech deseti kusů jím upsaných akcií společnosti o jmenovité hodnotě 50.000,- Kč. Účastnickou výpověď Ing. M. Š., jež měla prokázat tvrzení společnosti, podle něhož navrhovatel na emisním kursu společnosti zůstal dlužen 33.000,- Kč, považoval soud prvního stupně za „neprůkaznou“, neboť jmenovaný (který před vznikem společnosti zastával funkci správce vkladu) „byl při svém výslechu schopen vypovídat pouze obecně a nepamatoval si konkrétní údaje o rozsahu splacení vkladu jednotlivých akcionářů“. Čestné prohlášení předložené společností pak nemělo podle soudu prvního stupně (s ohledem na výše uvedené okolnosti jeho vyhotovení prokázané věrohodnými svědeckými výpověďmi manželů P. Č. a I. Č.) žádnou vypovídací hodnotu. Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „žalobu“ o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 17. března 2010 a o určení, že navrhovatel je vlastníkem deseti kusů kmenových akcií společnosti, zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud při jednání zopakoval důkazy čestným prohlášením I. Č., zápisem z jednání valné hromady společnosti konané dne 26. února 2010 a notářským zápisem ze dne 9. července 2009 obsahujícím zakladatelskou smlouvu společnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud činil skutková zjištění z čestného prohlášení, když se neztotožnil s jeho názorem, podle něhož z provedených výslechů vyplývá, že toto prohlášení nemá žádnou vypovídací hodnotu. Tvrzení svědka P. Č. označil za nevěrohodná, výpovědi navrhovatele a J. F. za účelové. Naopak měl za prokázané tvrzení společnosti o nedoplacení emisního kursu akcií navrhovatelem. Odvolací soud uzavřel, že navrhovatel neprokázal splacení emisního kursu jím upsaných akcií v plné výši; nesplacení částky 33.000,- Kč tak bylo (poté, co byl k doplacení emisního kursu bezúspěšně vyzván ve smyslu § 177 odst. 3 obch. zák.) důvodem pro vyloučení navrhovatele ze společnosti v rozsahu jedné akcie. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost o § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel předně obsáhle zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. V této souvislosti považuje za nesprávný postup odvolacího soudu při opakovaném dokazování, kdy odvolací soud zopakoval toliko tři listinné důkazy, přesto však při zjištění skutkového stavu vyšel i z ostatních důkazů provedených soudem prvního stupně, přičemž z nich vyvodil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně. Tím odvolací soud podle dovolatele porušil § 213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu dovolatel poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu - rozsudek ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2001, pod číslem 11, a rozsudek ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 1943/2002; oba rozsudky jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách). Jelikož hodnotil důkazy svědeckými výpověďmi, aniž by tyto důkazy zopakoval, odvolací soud dle názoru dovolatele porušil též zásadu přímosti a ústnosti, neboť při hodnocení výpovědi kromě jejího věcného obsahu spolupůsobí i další skutečnosti, které v protokolu nemohou být zachyceny, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 989/2002. Za této situace odvolací soud změnou rozhodnutí soudu prvního stupně odepřel účastníkům řízení možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění, a podle dovolatele tím porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, stejně jako právo na spravedlivý proces. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). Z § 242 odst. 3 o. s. ř. se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož