29 Cdo 1912/2021 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1912/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2021 Spisová značka:29 Cdo 1912/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1912.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 408 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 3. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 784/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1912/2021-530 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce H. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem, se sídlem v Třeboni, Palackého náměstí 653, PSČ 379 01, proti žalovanému F. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Dobré Vodě u Českých Budějovic, Mládežnická 1282/15, PSČ 373 16, o zaplacení částky 4.058.015 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 470/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 2 Cmo 340/2019-498, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou 18. září 2017 se žalobce (H. G.) domáhal vůči žalovanému (F. P.) [po částečném zpětvzetí žaloby z 27. května 2019, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. června 2019, č. j. 13 Cm 470/2017-379, jež nabylo právní moci dne 7. června 2019] zaplacení částky 4.058.015 Kč s příslušenstvím (představovaným specifikovaným úrokem z prodlení), coby náhrady škody, kterou mu žalovaný měl způsobit tím, že jako správce jeho konkursní podstaty: a/ Nevymáhal pohledávku žalobce vůči D. R. (dříve B.) [dále jen „D. R.“] (částka 3.301.264 Kč s příslušenstvím – dále jen pohledávka č. 1), čímž způsobil její promlčení. b/ Nevymáhal pohledávku žalobce vůči O2 Czech Republic a. s. (dále jen „společnost O“) [částka 10.500 Kč s příslušenstvím – dále jen pohledávka č. 2], čímž způsobil její promlčení. c/ Nevymáhal pohledávku žalobce vůči E.ON Energie, a. s. (dále jen „společnost E“) [částka 246.251 Kč s příslušenstvím – dále jen pohledávka č. 3], čímž způsobil její promlčení. d/ Nevrátil po skončení konkursu účetní doklady, uložil je do archivu a nechal je skartovat (částka 500.000 Kč s příslušenstvím – dále jen pohledávka č. 4). 2. Rozsudkem ze dne 13. září 2019, č. j. 13 Cm 470/2017-462, Krajský soud v Českých Budějovicích: [1] Žalobu zamítl (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 240.088,20 (bod II. výroku). 3. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ustanovení § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 4. U pohledávky č. 1 žalovaný neporušil žádnou povinnost, když vyvinul odpovídající úsilí ke zjištění její vymahatelnosti (s odpovídajícím závěrem, že vymahatelná není). 5. Pohledávky č. 2 a 3 se vzhledem k ustanovení § 408 obch. zák. promlčely již v letech 2005-2006, tedy ještě předtím, než byl žalovaný ustaven správcem konkursní podstaty žalobce. 6. U pohledávky č. 4 žalovaný porušil povinnost plynoucí z § 34c odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád“), toto porušení však není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou [spočívající v nepřiznání plnění proti společnosti Alfa Plastik, a. s. (dále jen „společnost A“)], jelikož žalobcův nárok vůči společnosti A se promlčel (dle § 408 obch. zák.) již v letech 2005-2006. 7. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2021, č. j. 2 Cmo 340/2019-498: [1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 34.796 Kč (druhý výrok). 8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 387 odst. 1, § 397, § 398, § 402, § 405 a § 408 obch. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 9. Soud prvního stupně rozhodl o žalobou uplatněném nároku správně a správně aplikoval i právní předpisy upravující promlčení a ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. 10. U pohledávky č. 1 neshledal odvolací soud žádný protiprávní úkon žalovaného, z nějž by žalobci vznikla škoda. 11. Pohledávky č. 2 a 3 se promlčely již v letech 2005-2006 (žalovaný byl ustaven správcem konkursní podstaty žalobce až 16. srpna 2010). 12. U pohledávky č. 4 je z hlediska běhu promlčecí doby dle § 408 obch. zák. rozhodný okamžik porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody (bez ohledu na subjektivní vědomost poškozeného o škodě), takže žalobcův nárok vůči společnosti A se promlčel v letech 2005-2006. Chybí rovněž příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaným a požadovanou škodou. K žalobcem udávanému zhoršení zdravotního stavu odvolací soud poukazuje na to, že v řízení nebylo tvrzeno, že se tak stalo v důsledku skartace dokumentů, přičemž z lékařských zpráv je zřejmé, že zdravotní „situace“ žalobce byla komplikovaná a neuspokojivá ještě před skartací dokumentů, jež měly být potřebné k dokazování ve sporu o náhradu škody proti společnosti A. 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (poměřováno obsahem dovolání) ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že ve věci neprováděl žádné šetření na základě odvolací argumentace, pouze úvahou přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně. 15. U pohledávky č. 1 dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolací argumentací ohledně nevrácení plnění poskytnutého povinnými K. B. (dále jen „K. B.“) a D. R., založenou na ustanovení § 107 obč. zák. co do nemožnosti promlčení nároku do doby vrácení poskytnutého plnění. 16. K závěru, že pohledávky se promlčely před ustavením žalovaného do funkce správce konkursní podstaty, dovolatel uvádí, že promlčecí doba ve vztahu k pohledávkám č. 1 až 3 přestala běžet toho dne, kdy proti žalobám K. B. a D. R., společnosti O a společnosti E podal vzájemný návrh (§ 402, § 404 obch. zák.). 17. Za nesprávnou má dovolatel úvahu odvolacího soudu ohledně desetileté promlčecí doby podle § 408 obch. zák. Míní, že došlo-li ze zákona ke stavení promlčecí doby „podáním protinároku“, pak teprve po vydání pravomocného rozsudku lze počítat „desetiletou lhůtu“; potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 3237/2014 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], s tím, že promlčecí doba počíná běžet od doby, kdy se oprávněný dozví, kdo má plnit a kolik. 18. Vůči K. B. a D. R. rozhodl Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 29. října 2002, č. j. 5 C 1092/1998-310, takže desetiletá promlčecí uplynula 29. října 2012. 19. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích „č. j.“ (správně sp. zn.) 12 Cm 600/97 vůči společnosti O nebyl dovolateli doručen; obdržel jej až na vyžádání dne 8. října 2001, takže promlčecí doba uplynula 8. října 2011. 20. Vůči společnosti E rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne „15. července 2006“ (správně 14. února 2006), č. j. 13 Cm 748/2005-337, takže desetiletá promlčecí uplynula 15. července 2016. 21. Závěr odvolacího soudu o nevymahatelnosti pohledávky č. 1 (pro nemajetnost povinné D. R.) nemá podle dovolatele podklad „ve skutečném stavu“. 22. K pohledávce č. 4 dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný se dopustil nejen porušení jednacího řádu, nýbrž i porušení § 8 ZKV. Dále uvádí, že se nedom