29 Cdo 2018/2022 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2018/2022-84 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala ve věci soudní úschovy na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2021, č. j. 45 T 9/2019-17214, za účasti příjemce 1/ Z. Č., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, a příjemce 2/ České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vydání předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 20 Sd 8/2021, o dovolání příjemců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2022, č. j. 24 Co 72/2022-42, takto: I. Dovolání se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2021, sp. zn. 45 T 9/2019 (dále též jen „rozhodnutí trestního soudu“), byly dle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), do úschovy soudu složeny mimo jiné nemovité věci – pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a parc. č. XY, všechny zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále též jen „nemovitosti“). Šlo o nemovitosti, které byly zajištěny v rámci trestního řízení, přičemž Městský soud v Praze dospěl k závěru, že není dán důvod pro zrušení tohoto zajištění, neboť není zřejmé, komu by nemovitosti měly být vráceny. Stížnost zúčastněných osob (mezi nimi i Z. Č.) proti usnesení Městského soudu v Praze zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2021, sp. zn. 8 To 90/2021. 2. První příjemce (Z. Č.) požádal o vydání nemovitostí s tvrzením, že je jejich vlastníkem na základě pravomocných soudních rozhodnutí. 3. Usnesením ze dne 17. ledna 2022, č. j. 20 Sd 8/2021-28, Okresní soud v Kolíně zamítl návrh prvního příjemce na vydání předmětu úschovy. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání úschovy stanovené v § 298 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), neboť s tím nesouhlasil druhý příjemce (Česká republika – Státní pozemkový úřad). Druhý příjemce na odůvodnění nesouhlasu uváděl, že uplatnil své vlastnické právo k nemovitostem žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5. 5. K odvolání prvního příjemce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení ve věci úschovy zastavil (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 6. Odvolací soud – cituje § 352 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 80 odst. 1 a § 81a trestního řádu – dovodil, že postup dle § 81a trestního řádu se vztahuje na všechny zajištěné věci, avšak jeho faktická aplikace přichází v úvahu zásadně jen u těch věcí, u kterých je možné jejich vydání jiné osobě, než které byly zajištěny, a takové vydání lze prakticky zajistit. Pokud byla některá z věcí zajištěna a nepřichází v úvahu její vydání jiné osobě, postačí zrušit zajištění a není třeba rozhodovat o vrácení věci, neboť dispoziční právo k takové věci se v plném rozsahu obnoví již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění. Je-li pak předmětem zajištění v rámci trestního řízení nemovitost, z povahy věci a charakteru rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že nejde o věc, která by mohla být podle tohoto ustanovení vydána jiné osobě, než ve prospěch které svědčí vlastnické právo evidované v katastru nemovitostí. 7. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2015, sp. zn. I. ÚS 2307/13, pak uvedl, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek, neboť orgán činný v trestním řízení nemůže rozhodnout o vlastnictví „toho kterého předmětu“. Uzavřel proto, že aplikace § 80 trestního řádu na vydání zajištěné nemovitosti zásadně není možná. Současně podotkl, že mělo-li dojít ke vzniku úschovy na základě rozhodnutí trestního soudu v souvislosti s trestním řízení, pak jde o úschovu ve smyslu § 352 o. s. ř. Aby úschova pak skutečně vznikla, musí jít o věc, která může být do úschovy přijata dle § 352 o. s. ř. Z tohoto ustanovení však vyplývá, že do úschovy nemohou být složeny nemovitosti (pouze peníze, listiny a jiné movité věci). Odvolací soud proto konstatoval, že rozhodnutí trestního soudu podle § 80 trestního řádu o složení věci do úschovy soudu v případě, že nejde o věc citovanou v § 352 o. s. ř., nevyvolává účinky. 8. Jestliže v dané věci rozhodnutí trestního soudu nevyvolalo účinky složení věci do úschovy soudu, pak nebyly dány ani žádné zákonné podmínky pro to, aby úschovní řízení v této věci mohlo u soudu probíhat. Soud prvního stupně tedy neměl o návrhu na vydání předmětu úschovy vůbec rozhodovat; namístě bylo zastavení takového řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. 9. Odvolací soud proto podle § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. 10. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání první i druhý příjemce. Přípustnost dovolání oba dovolatelé vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a shodně požadují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. Podle prvního příjemce odvolací soud pochybil, když na danou věc neaplikoval § 81a trestního řádu. Současně první příjemce odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 90/2021, podle něhož lze i nemovitou věc v trestním řízení uložit do úschovy, a to aniž by byla splněna podmínka dle § 352 odst. 1 o. s. ř., neboť § 81a trestního řádu je lex specialis v poměru k § 352 odst. 1 o. s. ř. 12. Druhý příjemce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť soud pominul § 81a trestního řádu. Míní, že s ohledem na to, že pro uložení nemovitostí do úschovy v rámci trestního řízení existuje zákonná úprava (právě § 81a trestního řádu), je vyloučeno, aby rozhodnutí soudu v souladu se zákonem nevyvolalo žádné právní účinky. Kdyby byl správný závěr odvolacího soudu, že nejde o věc vyjmenovanou v § 352 o. s. ř., a současně by platilo, že jde o věc, kterou nelze ani vydat jejímu vlastníku ve smyslu § 80 trestního řádu, pak by § 81a trestního řádu byl obsolentním a v rámci trestního řízení by neexistoval institut, pomocí kterého by mohly být vlastníkům vráceny nemovité věci, které byly v rámci trestního řízení zajištěny. Namítá proto rovněž, že je nutné § 81a a § 80 trestního řádu vykládat jako speciální úpravu k § 352 o. s. ř. Ačkoliv v uvedeném ustanovení občanského soudního řádu nejsou výslovně uvedeny nemovité věci jakožto věci, které soud přijímá do úschovy, může soud do úschovy přijmout i nemovité věci, pokud trestní soud tyto do úchovy přijal dle § 80 trestního řádu. Civilní soud by pak o těchto věcech měl vést úschovní řízení, stejně tak jako by jej vedl ohledně jakýchkoliv jiných věcí vzatých do úschovy. 13. Zároveň druhý příjemce zpochybňuje přiléhavost odkazu odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2307/13, neboť v dané věci nejde o přezkum rozhodnutí trestního soudu o vydání zajištěné věci dle § 80 trestního řádu (jako tomu bylo ve věci posuzované Ústavním soudem), nýbrž o vydání věci z úschovy, k čemuž je příslušný soud v občanskoprávním řízení, který již nerozhoduje podle § 80 trestního řádu (ale podle ustanovení upravujících úschovní řízení). 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 15. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustnými podle § 237 o. s. ř. pro řešení v nich předestřených otázek, jimiž se dosud nezabýval. 16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. 17. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláními – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení trestního řádu, občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních: Podle § 80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba