29 Cdo 2018/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2018/2022 citace  Právní věta:Nemovitou věc nelze uložit do soudní úschovy ani podle § 81a trestního řádu za užití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2023 Spisová značka:29 Cdo 2018/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2018.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Úschova Vydání věci Dotčené předpisy:§ 298 odst. 1 z.ř.s. § 300 z.ř.s. § 80 odst. 1 předpisu č. 141/1961 Sb. § 81a předpisu č. 141/1961 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:14. 2. 2024 Publikováno ve sbírce pod číslem:86 / 2024 Anotace:Rozhodnutím trestního soudu byly dle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí tr. ř. do úschovy soudu složeny mj. specifikované nemovité věci. Šlo o nemovitosti, které byly zajištěny v rámci trestního řízení, přičemž trestní soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro zrušení tohoto zajištění, neboť není zřejmé, komu by nemovitosti měly být vráceny. Stížnost zúčastněných osob (mezi nimi i Z. Č.) proti usnesení trestního soudu Vrchní soud v Praze zamítl. První příjemce (Z. Č.) požádal o vydání nemovitostí s tvrzením, že je jejich vlastníkem na základě pravomocných soudních rozhodnutí. Tento návrh však soud prvního stupně zamítl. Dospěl totiž k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání úschovy stanovené v § 298 odst. 1 z. ř. s., neboť s tím nesouhlasil druhý příjemce, který uvedl, že uplatnil své vlastnické právo k nemovitostem žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5. K odvolání prvního příjemce odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení ve věci úschovy zastavil. Odvolací soud dovodil, že postup dle § 81a tr. ř. se vztahuje na všechny zajištěné věci, avšak jeho faktická aplikace přichází v úvahu zásadně jen u těch věcí, u kterých je možné jejich vydání jiné osobě, než které byly zajištěny, a takové vydání lze prakticky zajistit. Pokud byla některá z věcí zajištěna a nepřichází v úvahu její vydání jiné osobě, postačí zrušit zajištění a není třeba rozhodovat o vrácení věci, neboť dispoziční právo k takové věci se v plném rozsahu obnoví již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění. Je-li pak předmětem zajištění v rámci trestního řízení nemovitost, z povahy věci a charakteru rozhodnutí podle § 80 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nejde o věc, která by mohla být podle tohoto ustanovení vydána jiné osobě, než ve prospěch které svědčí vlastnické právo evidované v katastru nemovitostí. Odvolací soud dále uvedl, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 tr. ř. nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek, neboť orgán činný v trestním řízení nemůže rozhodnout o vlastnictví. Uzavřel proto, že aplikace § 80 tr. ř. na vydání zajištěné nemovitosti zásadně není možná. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání první i druhý příjemce a Nejvyšší soud se zabýval řešením otázky, zda může soud na základě rozhodnutí vydaného v trestním řízení vést úschovní řízení (též) o nemovité věci a věnoval se též možnostem aplikace § 81a tr. ř. na nemovité věci. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2018/2022-84 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala ve věci soudní úschovy na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2021, č. j. 45 T 9/2019-17214, za účasti příjemce 1/ Z. Č., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, a příjemce 2/ České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vydání předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 20 Sd 8/2021, o dovolání příjemců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2022, č. j. 24 Co 72/2022-42, takto: I. Dovolání se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2021, sp. zn. 45 T 9/2019 (dále též jen „rozhodnutí trestního soudu“), byly dle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), do úschovy soudu složeny mimo jiné nemovité věci – pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a parc. č. XY, všechny zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále též jen „nemovitosti“). Šlo o nemovitosti, které byly zajištěny v rámci trestního řízení, přičemž Městský soud v Praze dospěl k závěru, že není dán důvod pro zrušení tohoto zajištění, neboť není zřejmé, komu by nemovitosti měly být vráceny. Stížnost zúčastněných osob (mezi nimi i Z. Č.) proti usnesení Městského soudu v Praze zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2021, sp. zn. 8 To 90/2021. 2. První příjemce (Z. Č.) požádal o vydání nemovitostí s tvrzením, že je jejich vlastníkem na základě pravomocných soudních rozhodnutí. 3. Usnesením ze dne 17. ledna 2022, č. j. 20 Sd 8/2021-28, Okresní soud v Kolíně zamítl návrh prvního příjemce na vydání předmětu úschovy. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání úschovy stanovené v § 298 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), neboť s tím nesouhlasil druhý příjemce (Česká republika – Státní pozemkový úřad). Druhý příjemce na odůvodnění nesouhlasu uváděl, že uplatnil své vlastnické právo k nemovitostem žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5. 5. K odvolání prvního příjemce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení ve věci úschovy zastavil (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 6. Odvolací soud – cituje § 352 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 80 odst. 1 a § 81a trestního řádu – dovodil, že postup dle § 81a trestního řádu se vztahuje na všechny zajištěné věci, avšak jeho faktická aplikace přichází v úvahu zásadně jen u těch věcí, u kterých je možné jejich vydání jiné osobě, než které byly zajištěny, a takové vydání lze prakticky zajistit. Pokud byla některá z věcí zajištěna a nepřichází v úvahu její vydání jiné osobě, postačí zrušit zajištění a není třeba rozhodovat o vrácení věci, neboť dispoziční právo k takové věci se v plném rozsahu obnoví již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění. Je-li pak předmětem zajištění v rámci trestního řízení nemovitost, z povahy věci a charakteru rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že nejde o věc, která by mohla být podle tohoto ustanovení vydána jiné osobě, než ve prospěch které svědčí vlastnické právo evidované v katastru nemovitostí. 7. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2015, sp. zn. I. ÚS 2307/13, pak uvedl, že rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek, neboť orgán činný v trestním řízení nemůže rozhodnout o vlastnictví „toho kterého předmětu“. Uzavřel proto, že aplikace § 80 trestního řádu na vydání zajištěné nemovitosti zásadně není možná. Současně podotkl, že mělo-li dojít ke vzniku úschovy na základě rozhodnutí trestního soudu v souvislosti s trestním řízení, pak jde o úschovu ve smyslu § 352 o. s. ř. Aby úschova pak skutečně vznikla, musí jít o věc, která může být do úschovy přijata dle § 352 o. s. ř. Z tohoto ustanovení však vyplývá, že do úschovy nemohou být složeny nemovitosti (pouze peníze, listiny a jiné movité věci). Odvolací soud proto konstatoval, že rozhodnutí trestního soudu podle § 80 trestního řádu o složení věci do úschovy soudu v případě, že nejde o věc citovanou v § 352 o. s. ř., nevyvolává účinky. 8. Jestliže v dané věci rozhodnutí trestního soudu nevyvolalo účinky složení věci do úschovy soudu, pak nebyly dány ani žádné zákonné podmínky pro to, aby úschovní řízení v této věci mohlo u soudu probíhat. Soud prvního stupně tedy neměl o návrhu na vydání předmětu úschovy vůbec rozhodovat; namístě bylo zastavení takového řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. 9. Odvolací soud proto podle § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. 10. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání první i druhý příjemce. Přípustnost dovolání oba dovolatelé vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a