29 Cdo 2095/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2095/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 1. 2023 Spisová značka:29 Cdo 2095/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2095.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odporovatelnost Výživné Dotčené předpisy:§ 42a obč. zák. § 85 předpisu č. 94/1963 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 98 předpisu č. 94/1963 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 613 o. z. § 910 o. z. § 911 o. z. § 913 odst. 1 o. z. § 922 odst. 1 IZ. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:27. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2095/2022-386 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a/ E. U., narozeného XY, a b/ J. U., narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Barborou Čihákovou, advokátkou, se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, PSČ 350 02, proti žalovaným 1/ J. U., narozenému XY, bytem XY, a 2/ D. U., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C 243/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2022, č. j. 18 Co 166/2021-300, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2022, č. j. 18 Co 166/2021-300, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 9. ledna 2020, č. j. 16 C 243/2015-198, Okresní soud v Chebu (dále jen „okresní soud“) rozhodl o (odpůrčí) žalobě podané žalobci [a/ E. U., b/ J. U. a c/ P. U. (dále jen „P. U.“)] proti žalovaným [1/ J. U. (dále též jen „J. U. ml.“) a 2/ D. U. (dále též jen „D. U.“)] tak, že: [1] Určil, že smlouva o bezúplatném převodu obchodního podílu sepsaná notářkou JUDr. Vladimírou Kutílkovou (dále jen „V. K.“) dne 5. září 2012, č. N 88/2012 (dále též jen „smlouva o převodu obchodního podílu“), kterou J. U. (ročník XY) [dále jen „J. U. st.“] převedl část obchodního podílu ve společnosti A. Ch. (dále jen „společnost A“) ve výši 22 % na prvního žalovaného a ve výši 22 % na druhého žalovaného, je vůči žalobcům právně neúčinná (bod I. výroku). [2] Určil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením (bod II. výroku). 2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. října 2020, č. j. 18 Co 83/2020-222: [1] Potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalobkyni c/ (první výrok). [2] Zrušil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalobcům a/ a b/ jakož i v bodě II. výroku a věc potud vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Ve vztahu k žalobkyni c/ odvolací soud dospěl k závěru, že (její) žaloba je opodstatněná, jelikož v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu měla za dlužníkem (J. U. st.) vymahatelnou pohledávku z titulu dlužného výživného na její osobu. 4. Rozsudkem ze dne 17. června 2021, č. j. 16 C 243/2015-254, okresní soud: [1] Žalobu zamítl (bod I. výroku). [2] Určil, že žalovaným se vůči žalobcům (jako které v záhlaví rozsudku označil již jen žalobce a/ a b/) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 5. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že J. U. st. ke dni, kdy učinil právní úkon, jemuž je odporováno (5. září 2012), nedlužil žalobcům na výživném žádnou částku. 6. K odvolání žalobců a žalovaných (odvolání žalovaných směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) odvolací soud rozsudkem ze dne 5. ledna 2022, č. j. 18 Co 166/2021-300: [1] Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok). [2] Uložil žalobcům (jako které v záhlaví rozsudku označil již jen žalobce a/ a b/) zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.406 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 42a obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 8. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011 [jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2012, pod číslem 121, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 9. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 27/2000“)]. 10. Ustálená judikatura dovodila, že předpokladem odporovatelnosti není zkrácení uspokojení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka (i budoucí) jeho věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje, tedy že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy je jeho věřitelem) „a že znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky“. V poměrech projednávané věci, s přihlédnutím k povaze výživného jakožto opětujícího se plnění, je tedy předpokladem odporovatelnosti to, že dlužník měl v době odporovaného úkonu buď dluh na tomto výživném vůči žalobcům jako věřitelům nebo že jiný jeho věřitel měl vůči němu jakoukoliv jinou pohledávku (i budoucí) a že dlužník odporovaným úkonem sledoval zkrácení uspokojení takové pohledávky; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011. 11. Z provedeného dokazování vyplývá, že k 5. září 2012 měl J. U. st. dluh vůči P. U. (matce žalobců), jejíž odpůrčí žalobě soud vyhověl. Žalobcům však J. U. st. na výživném nedlužil nic. 12. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (společně) dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že odpůrčí žalobě vyhoví, nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelé namítají, že odvolací soud opakovaně nepřihlédl k jejich tvrzení, že ve věci určení výživného pro ně (tehdy nezletilé) probíhala od roku 2011 do roku 2019 další řízení, v jejichž důsledku byla částka výživného pro žalobce významně navýšena. Jeden z