29 Cdo 2308/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2308/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2001 Spisová značka:29 Cdo 2308/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2308.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2308/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce T., T. V. m. * C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Českému státu – Ministerstvu financí ČR, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 85/95 a později pod sp. zn. 31 C 144/98, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2000, č. j. 18 Co 325/99-80, takto : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2000, č. j. 18 Co 325/99-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal na žalovaném, aby mu podle § 126 občanského zákoníku vydal nákladní automobil značky M., a návěs, jejichž je majitelem. Uvedl, že počátkem roku 1993 pronajal uvedený automobil s návěsem firmě H. T. B. S. Podle názoru celních orgánů nájemce použil vozidla k dovozu zboží, jež nepředložil celním orgánům k řádnému proclení a dopustil se tak údajně skutkové podstaty celního deliktu podle § 293 písm. e) celního zákona, v důsledku čehož přikročily celní orgány k některým správně trestním opatřením. V rozporu s celním zákonem však přistoupily též k zajištění uvedeného vozidla, které není vlastnictvím toho, kdo se dopustil celního deliktu, nýbrž žalobce. Došlo k tomu nesprávnou aplikací § 309 celního zákona. V protikladu k platnému právu tak bylo vlastníkovi automobilu zcela znemožněno s věcí disponovat. Žalobce se proto domáhá ochrany svého vlastnického práva. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. října 1995, č. j. 25 C 85/95-16, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 1996, č. j. 18 Co 118/96-19, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. K dovolání žalobce pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. dubna 1998, č. j. 2 Cdon 1357/96-46, rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 14. dubna 1999, č. j. 31 C 144/98-60, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud z rozhodnutí o zajištění zboží ze dne 30. 9. 1993 č. j. 247/93 zjistil, že předmětný nákladní automobil a návěs byly podle § 309 odst. 1 písm. b) celního zákona zajištěny k projednání nezákonného dovozu alkoholu. Z úředního záznamu o odnětí zajištěného zboží z 30. 9. 1993 a z potvrzení o převzetí odňatého zboží z 30. 9. 1993 soud zjistil, že na základě shora uvedeného rozhodnutí odňal Celní úřad J. sporný nákladní automobil a návěs panu N. M. a věci převzal. Soud vycházel z toho, že je nesporné, že firma, které majitel vozidla (žalobce) pronajal nákladní automobil i s návěsem, spáchala celní delikt. Celní úřad proto podle ustanovení § 309 odst. 1 písm. b) celního zákona č. 13/1993 Sb. nákladní automobil i s návěsem zajistil. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení celní úřad může zajistit zboží podle odstavce 1 bez ohledu na práva majitele zajištěného zboží. Definici zboží obsahuje celní zákon v ustanovení § 2 písm. d). Soud prvního stupně dovodil, že automobil je tímto zbožím, i když je jím pouze přepravováno další zboží. Protože ho bylo ke spáchání celního deliktu užito, měl Celní úřad v J. právo ho zajistit. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. března 2000, č. j. 18 Co 325/99-80, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobci vydal předmětné nákladní automobil a návěs, a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Uvedl, že není pochyb o tom, že celní úřad může k projednání nezákonného dovozu, vývozu nebo tranzitu zboží zajistit zboží bez ohledu na práva třetích osob. Rovněž má právo zboží, zajištěné podle § 309 odst. 1 celního zákona prodat na úhradu pokuty uložené za celní přestupek nebo delikt, jestliže pokuta není uhrazena do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž byla uložena (§ 313 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. v platném znění). To vše ovšem za předpokladu, že právo na zajištěné zboží neuplatní jiná osoba, než ta, které bylo zboží zajištěno, nebo má-li celní úřad pochybnosti o tom, zda zboží patří osobě, které bylo zboží zajištěno. V takovém případě celní úřad postupuje podle § 313 (správně 312) odst. 2 celního zákona, zajištěné zboží nevydá a odkáže tyto osoby, aby svůj nárok uplatnily v řízení soudním. V intencích tohoto zákonného ustanovení také žalující společnost postupovala, pokud uplatnila svůj nárok na vydání věci vlastnickou žalobou podle § 126 občanského zákoníku. Protože prokázala, že zadržený automobil s návěsem je jejím vlastnictvím a že sama celní delikt nespáchala, není důvod k tomu, aby byly tyto věci nadále celním úřadem zadržovány. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný. 103 Žalobce podal dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovozuje, že je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť odvolací soud nesprávně posoudil podmínky aplikace § 150 o. s. ř. Žalobce uvedl, že odvolací soud tvrdí, že žalobce dokázal až v odvolacím řízení, že je ve sporu aktivně legitimován, tedy že je vlastníkem vozidla a tudíž mu dříve nemohlo být vozidlo s návěsem vydáno. Na základě této argumentace nebylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, přičemž bylo argumentováno tak, že tento stav je subsumovatelný pod § 150 o. s. ř. Obě strany však považují vlastnictví žalobce ke sporným věcem od začátku sporu za věc nespornou. Spor byl od počátku veden o důvodnost zadržení automobilu s návěsem. Dovolání žalobce současně směřuje i proti důvodům rozsudku odvolacího soudu. Podle dovolatele se odvolací soud nezabýval jeho tvrzením, že zajištěný automobil s návěsem není zbožím ve smyslu § 309 celního zákona. Názor, že automobil s návěsem není zbožím ve smyslu § 309 celního zákona, má podle žalobce oporu ve výkladu teleologickém a logickém. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný dovolání odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci *dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.*. Žalovaný postupoval v souladu s ustanoveními celního zákona, když předmětný automobil s návěsem podle § 309 odst. 1 zajistil. Sporný tahač je zbožím, neboť splňuje hlediska stanovená v ustanovení § 2 písm. d) celního zákona, když nákladní automobily, tahače a návěsy jsou uvedeny v kapitole 87 celního sazebníku. Předmětný dopravní prostředek, kterým bylo zboží dopravováno, byl propuštěn do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla ve smyslu ustanovení § 161 až § 167 vyhlášky č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla v platném znění. Podle § 24 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádí některá ustanovení celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, lze ústní celní prohlášení, kterým se navrhuje propuštění zboží do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla, podat tehdy, jedná-li se o dopravní prostředky (§ 161 - § 167 vyhl. č. 93/1993 Sb.). Podle § 24 odst. 2 vyhl. č. 92/1993 Sb. lze celní prohlášení rovněž podat ústně, jestliže jsou dopravní prostředky, tj. zboží uvedené v § 24 odst. 1 vyhlášky, vyváženy zpět do zahraničí. V daném případě tedy byl celní úřad oprávněn tahač zajistit, i když nebyl ve vlastnictví osoby, která se dopustila porušení celních předpisů. Rozhodnutí Celního úřadu J. o zajištění zboží i obě rozhodnutí o uložení pokuty jsou pravomocná. Pokuty nebyly dosud uhrazeny a proto dále trvají důvody pro zajištění zboží. Pokud žalobce svůj návrh na vydání věci odůvodnil ustanovením § 312 odst. 2 celního zákona, kterým jsou chráněna práva třetích osob, které mohou uplatnit svůj nárok v soudním řízení, a odvolací soud mu dal za pravdu, nelze s tímto názorem souhlasit, neboť toto ustanovení lze použít pouze v případě, kdy odpadnou důvody pro zajištění zboží, jak je uvedeno v odstavci 1. V tomto případě tato podmínka splněna není, důvody zajištění nadále trvají a není povinností celního úřadu zajištěné