29 Cdo 2362/2012 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2362/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2013 Spisová značka:29 Cdo 2362/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2362.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Incidenční spory Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1991 § 763 obch. zák. § 1 předpisu č. 109/1964Sb. § 123 odst. 1 předpisu č. 109/1964Sb. § 130 předpisu č. 109/1964Sb. § 131 předpisu č. 109/1964Sb. § 131b odst. 2 předpisu č. 109/1964Sb. § 106a předpisu č. 109/1964Sb. § 106r předpisu č. 109/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 5. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2362/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ČKD Kutná Hora, a. s., se sídlem v Kutné Hoře, Karlov 197, PSČ 284 49, identifikační číslo osoby 00 50 80 55, proti žalovanému JUDr. P. N., zastoupenému Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze, V Holešovičkách 1579/24, PSČ 180 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 2984/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. 10 Cmo 80/2011-115, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. 10 Cmo 80/2011-115, se s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2011, č. j. 6 Cm 2984/2008-80, zamítl žalobu o určení, že „pohledávka žalobkyně přihlášená do konkursního řízení ve věci úpadkyně Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, vedená Městským soudem v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002, je po právu v celkové výši 2,928.482,80 Kč, z toho částka ve výši 1,250.000,-Kč jako bezdůvodné obohacení a částka ve výši 1,678.482,80 Kč jako úroky z prodlení, s uspokojením ve druhé třídě“. Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení § 106b a § 106g zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“), jakož i na skutková zjištění učiněná z provedených důkazů – shledal důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení pohledávek žalobkyně, které měly (mimo jiné) vzniknout plněním žalobkyně úpadkyni dle prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti č. 63/12/655 a č. 63/13/656, podle nichž žalobkyně dne 28. července 1991 a dne 25. srpna 1991 „poskytla“ úpadkyni částky 250.000,- Kč. V situaci, kdy zmíněná prohlášení o vstupu komanditisty byla realizována v rozporu se zákonem, neboť byla adresována neexistující společnosti (VIB FOND JOINT INVEST ACTION k. s. Praha), šlo o neplatné právní úkony a úpadkyni tak vzniklo na úkor žalobkyně „bezdůvodné obohacení“. Jelikož – pokračoval soud prvního stupně – žalobkyně s úpadkyní „nevstoupily“ do žádného právního vztahu a žalobkyně úpadkyni neadresovala ani neplatný právní úkon, nešlo ve vztahu mezi nimi o právní vztah obchodní podle ustanovení § 261 odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nýbrž o vztah řídící se občanským zákoníkem. Vzniklo-li bezdůvodné obohacení k datu 28. července 1991, respektive k datu 25. srpna 1991 a domáhala-li se žalobkyně po úpadkyni jeho vrácení žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 27. září 1995, učinila tak až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č. j. 10 Cmo 80/2011-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil [ve vztahu k požadavku na vrácení plnění poskytnutých ve dnech 28. července 1991 a 25. srpna 1991 v celkové výši (včetně kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 340.578,80 Kč a 340.003,40 Kč) 1,180.582,20 Kč], tak, že určil pravost této pohledávky „z titulu neoprávněného majetkového prostředku s příslušenstvím“; „ve zbytku“ zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že pohledávky žalobkyně lze po právní stránce charakterizovat jako nároky z bezdůvodného obohacení (neoprávněného majetkového prospěchu), byť získaného nikoli plněním bez právního důvodu, ale plněním z neplatných právních úkonů, a že pro rozhodnutí o žalobě je rozhodující řešení otázky, který právní předpis je nutno při posouzení námitky promlčení těchto nároků použít, tj. zda hospodářský zákoník a obchodní zákoník (jak tvrdí žalobkyně) nebo občanský zákoník (jak tvrdí žalovaný). Ve vztahu k promlčení pohledávek z plnění poskytnutých v roce 1991 na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „jde o nároky z neoprávněného majetkového prospěchu mezi podnikajícími subjekty, které je třeba posuzovat podle tehdy účinného hospodářského zákoníku. Hospodářský zákoník upravoval vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen organizace) oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích (viz ustanovení § 1 odst. 1 hosp. zák.)“. Za vztah vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob „bylo třeba považovat“ i vztah vzniklý v důsledku přijetí plnění nebo jinak získaného majetkového prospěchu, který organizaci (v posuzovaném případě úpadkyni) nenáležel (viz ustanovení § 123 odst. 1 hosp. zák.). Podle ustanovení § 131b odst. 2 hosp. zák. činila promlčecí lhůta práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu dva roky a počínala běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o neoprávněném majetkovém prospěchu a o tom, kdo za něj odpovídá (šlo o tzv. subjektivní promlčecí lhůtu). Právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu se však promlčelo nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (šlo o tzv. objektivní promlčecí lhůtu). Odvolací soud vyjádřil „přesvědčení“ o tom, že „žalobkyně podáním žaloby dne 27. září 1995 uplatnila právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu včas jak z hlediska dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (jež začala plynout dne 18. května 1995, kdy se žalobkyně dozvěděla o rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 52 Cm 129/95-7, jímž byla konstatována absolutní neplatnost přistoupení navrhovatele, jenž byl v té věci ve stejné pozici jako žalobkyně, do úpadkyně), tak z hlediska desetileté objektivní promlčecí doby, která začala plynout od okamžiku, v němž žalobkyně poskytla úpadkyni plnění z neplatných právních úkonů (dne 28. července 1991 a dne 25. srpna 1991)“. Námitka promlčení těchto pohledávek tudíž nebyla uplatněna důvodně. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), namítaje existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel v prvé řadě namítá, že mu soud prvního stupně nedoručil „doplnění“ odvolání a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, v důsledku čehož mu „znemožnil řádnou přípravu a argumentaci k odvolání“. Rozhodnutí odvolacího soudu dále vytýká, že je-li v něm určena, byť v části pohledávka žalobkyně, která „není jednolitá“ (není dána jediným právním důvodem), nepostačuje uvedení celkové výše pohledávek a stručné vymezení právních důvodů, nýbrž je vedle celkové výše pohledávek nezbytné uvést i výši dílčích pohledávek z jednotlivých právních důvodů a takové rozlišení nelze ponechat pouze na odůvodnění rozsudku. Nesprávnost postupu odvolacího soudu spatřuje dále v tom, že tento přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a bez doplnění dokazování a bez zopakování podstatných důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním a „navíc přezkoumal a uzavíral skutková zjištění tam, kde soud prvního stupně ani skutková zjištění neučinil, např. ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby“. Přitom jeho skutková zjištění ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby, „původu prohlášení komanditisty v prostředí úpadkyně“ a jeho souvislosti s podnikatelskou činnosti úpadkyně nemají oporu v provedeném dokazování, ani ve zjištěních soudu prvního stupně, ani v tvrzeních účastníků. Podle dovolatele žalobkyně již od uzavření je