29 Cdo 2516/2018 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2516/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2020 Spisová značka:29 Cdo 2516/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2516.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Banky Pojištění Smlouva o vedení účtu Insolvence Úpadek Dotčené předpisy:§ 41d odst. 1 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 31.12.2015 § 41d odst. 2 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 31.12.2015 § 41d odst. 3 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 31.12.2015 § 41c odst. 3 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 31.12.2015 § 243c odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 10. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2516/2018-198 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUINVEST s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 4/1535, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27118622, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, proti žalovanému Garančnímu systému finančního trhu, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49710362, zastoupenému JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, o zaplacení částky 323 982,06 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 155/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 55 Co 343/2017-161, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 003,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 9. května 2017, č. j. 41 C 155/2016-113, Obvodní soud pro Prahu 1: 1/ Zastavil řízení co do částky 2 541 500 Kč (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému (Garančnímu systému finančního trhu) zaplatit žalobci (JUINVEST s. r. o.) částku 323 982,06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku). 3/ Vrátil žalobci soudní poplatek v částce 88 700 Kč (bod III. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 230 070,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (bod IV. výroku). Soud prvního stupně - cituje ustanovení § 41a odst. 1, 5 a 7, § 41c odst. 1, 3, 4 a 11, § 41d odst. 1 až 4, § 41e odst. 1 a 2, § 41g odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013), a § 14 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění účinném od 5. června 2010) - dospěl k závěru, že žalovaný měl dostatečné údaje o důvodu a výši pojištěné pohledávky žalobce z vkladu vůči Úvěrnímu družstvu PDW, Praha v likvidaci (dále jen „dlužník“), včetně jeho identifikačních údajů ve smyslu § 41c odst. 3 zákona o bankách, nejpozději 7. srpna 2015. K výplatě náhrady podle § 41d odst. 3 a § 41e odst. 1 a 2 zákona o bankách jej žalobce vyzval dopisem z 6. srpna 2015, jehož součástí byl protokol o jednání u vrchního soudu ze dne 1. července 2015. Z něj muselo být zřejmé, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. března 2010. Dále uvedl, že odpovědnost za nesprávné vyhodnocení podmínek pro výplatu náhrady nese žalovaný. Zohlednil-li žalovaný námitky insolvenčního správce o nutnosti vyčkat skončení věci o určení pravosti pohledávky žalobce vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm 2648/2013, nelze tento postup klást k tíži žalobce. Zákonný úrok z prodlení z částky 2 541 500 Kč za dobu od 5. září 2015 do 4. dubna 2017 představuje v kapitalizované výši částku 323 982,06 Kč. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. 55 Co 343/2017-161: 1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku; v bodu IV. výroku jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 128 840,20 Kč (první výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 006,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (druhý výrok). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že co do požadavku na úrok z prodlení je žaloba důvodná. Konstatoval, že podle zákona o bankách by měly být částky z pojištění vkladů vyplaceny pojištěným v krátké době po rozhodném dni. Dále uvedl, že „zákon nepředpokládá, že by žalovaný byl oprávněn či povinen přezkoumávat důvodnost uplatněných (oznámených) nároků. Ani by to vzhledem ke krátkosti lhůt nebylo možné. Stejně tak ustanovení § 41d odst. 3 zákona o bankách nepodmiňuje vyplacení tím, že dojde k oznámení jen osobami uvedenými v § 41d odst. 2“. Uzavřel, že k výplatě náhrady by mělo vést (i) doložení pohledávky (vkladu) pravomocnými soudními rozhodnutími oprávněnou osobou. Okolnost, že insolvenční správce pohledávku neoznámil, na tom ničeho nemění. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázky týkající se vzniku a existence nároku oprávněné osoby na náhradu pohledávky z vkladu dle zákona o bankách v situaci, kdy insolvenční správce dlužníka popíral existenci pohledávky z vkladu a současně odmítal předat podklady pro vyplacení náhrady dle § 41d zákona o bankách s ohledem na neskončený incidenční spor o pravost pohledávky z vkladu, a otázku určení okamžiku prodlení s vyplacením náhrady pohledávky z vkladu. Žalobce ve vyjádření považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná a navrhuje dovolání zamítnout. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. K dovolání proti nákladovým výrokům. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil (s výjimkou výše nákladů řízení) bod IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. K dovolání proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení předestřených právních otázek souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž: 1/ Institut úroků z prodlení představující odůvodněnou ochranu věřitele slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je (stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu. 2/ Dle § 41e zákona o bankách je právo oprávněné osoby na plnění z fondu pojistných vkladů právem spojeným s pohledávkou z vkladu. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007; proti němu podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. III. ÚS 2729/09. 3/ Akceptace názoru, že Fondu pojištění vkladů nepřísluší přezkoumávat správnost podkladů poskytnutých mu správcem konkursní podstaty banky pro výplatu náhrad z titulu pojištění pohledávek z vkladů, by vedla ke zcela nepřijatelným závěrům, podle nichž by Fond pojištění vkladů v případě, kdy mu správce konkursní podstaty banky sdělí, že