29 Cdo 2948/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2948/2023-85 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce IS Voda v. o. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 08723541, jako insolvenčního správce dlužníka LV development & consulting s. r. o., identifikační číslo osoby 27436161, proti žalované H. B., o zaplacení částky 1 038 909 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 301/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2023, č. j. 29 Co 196/2023-58, takto: První výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2023, č. j. 29 Co 196/2023-58, se v části, jíž byl potvrzen bod I. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. května 2023, č. j. 6 C 301/2022-44, ohledně zastavení řízení co do částky 1 038 909 Kč, mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. května 2023, č. j. 6 C 301/2022-44, se mění tak, že se řízení co do požadavku na zaplacení 1 038 909 Kč nezastavuje. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 9. května 2023, č. j. 6 C 301/2022-44, Obvodní soud pro Prahu 3 zastavil řízení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: [1] Žalobce (IS Voda v. o. s. jako insolvenční správce dlužníka LV development & consulting s. r. o.) se odpůrčí žalobou podanou dne 22. července 2022 k Městskému soudu v Praze domáhá určení, že právní jednání dlužníka adresované žalované (H. B.) [specifikované platby učiněné v době od 25 března 2020 do 29. prosince 2020] jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a dále žádá, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 1 038 909 Kč; tím zahájil incidenční spor projednávaný u insolvenčního soudu v rámci insolvenčního řízení dlužníka pod sp. zn. 214 ICm 2129/2022 (dále též jen „incidenční spor“). V odkazované žalobě žalobce (mimo jiné) uvedl, že odporované právní jednání představuje „soluční úkon dlužníka“. [2] Následně žalobce podal dne 3. srpna 2022 k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 žalobu, jíž zahájil řízení projednávané u tohoto obvodního soudu pod sp. zn. 6 C 301/2022 (dále též jen „posuzované řízení“), a kterou se po žalované domáhá rovněž zaplacení částky 1 038 909 Kč s příslušenstvím. [3] Žalobce dne 15. prosince 2022 (č. l. 32) doplnil svá tvrzení tak, že žalovaná inkasovala uvedené peněžní prostředky bez právního důvodu. 3. Obvodní soud – cituje ustanovení § 83, § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že účastníci i předmět řízení jsou v incidenčním sporu a v posuzovaném řízení totožní. V posuzovaném řízení se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 1 038 909 Kč s příslušenstvím, odpovídající výši majetkového prospěchu, který žalovaná na úkor dlužníka získala provedením bankovních převodů z jeho účtu na účty žalované. V incidenčním sporu se žalobce domáhá vedle zaplacení částky 1 038 909 Kč i určení neúčinnosti provedených bankovních převodů (tvrdí, že jimi došlo ke zkrácení majetku dlužníka na úkor jiných věřitelů), což ovšem rozdílnost řízení nezakládá. Jelikož jsou řízení totožná ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., tvoří dřívější incidenční spor překážku věci zahájené, a proto soud prvního stupně (později zahájené) posuzované řízení zastavil. 4. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 17. července 2023, č. j. 29 Co 196/2023-58, změnil usnesení soudu prvního stupně v části bodu I. výroku týkající se specifikovaného příslušenství (zákonného úroku z prodlení z částky 1 038 909 Kč od 14. února 2022 do zaplacení) tak, že se řízení nezastavuje, jinak usnesení soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (první výrok), a zrušil bod II. výroku usnesení soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 83, § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř. a § 239 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, avšak doplnil, že předmětem posuzovaného řízení je i příslušenství pohledávky, které žalobce v incidenčním sporu neuplatňuje, a proto se na toto příslušenství překážka litispendence (věci zahájené) nevztahuje. 6. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně (posuzováno podle obsahu dovolání), podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o otázku, zda žalobcem dříve podaná odpůrčí žaloba napadající neúčinnost právního jednání dlužníka a obsahující též petit na vrácení ušlého plnění zakládá překážku litispendence pro později podanou žalobu z titulu bezdůvodného obohacení (podanou pro případ, že by se jednalo o plnění bez právního důvodu). 7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil v tom duchu, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje. 8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 13/2022, z nichž vyplývá, že dokud není pravomocně vypořádána otázka, zda předmětné částky mají být uhrazeny do majetkové podstaty dlužníka jako peněžité plnění, které odporovaným právním jednáním dlužníka ušlo z majetkové podstaty, popřípadě jako peněžitá náhrada za takové plnění, nelze ani uzavřít, že v této části brání pokračování řízení o odpůrčí žalobě podle § 235 a násl. insolvenčního zákona překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř.). 9. Dovolatel poukazuje i na to, že odpůrčí žalobou se primárně domáhá určení neúčinnosti plateb, přičemž z § 239 odst. 4 insolvenčního zákona vyplývá, že plnění z neúčinného právního jednání náleží do majetkové podstaty až dnem právní moci vyhovujícího rozsudku. Pohledávka (proto) vzniká až právní mocí vyhovujícího rozsudku a do té doby ani nelze uvažovat o identickém skutku, resp. překážce litispendence. 10. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení dovolatelem předestřené otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od (níže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona: § 83 (o. s. ř.) (1) Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. (…) § 103 (o. s. ř.) Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). § 104 (o. s. ř.) (1) Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. § 235 (insolvenčního zákona) (…) (2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“),není-li dále stanoveno jinak. (…) § 239 (insolvenčního zákona) (1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci říze