29 Cdo 321/2012 — Nejvyšší soud

29 Cdo 321/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2013 Spisová značka:29 Cdo 321/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.321.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 457 obč. zák. § 580 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 321/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně PRIOR, obchodní domy, a. s., se sídlem v Prostějově, Dukelská brána 7, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 46 96 23 44, zastoupené Mgr. Miladou Blumaierovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ptašínského 307/4, PSČ 602 00, proti žalované ČEZ Prodej, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, identifikační číslo osoby 27 23 24 33, zastoupené Mgr. Petrou Gerstnerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8 – Bohnicích, Ústavní 413/18, PSČ 181 00, o zaplacení částky 168.965,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 87/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2011, č. j. 2 Cmo 292/2011-215, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 2 Cmo 292/2011-215, potvrdil rozsudek ze dne 24. června 2011, č. j. 32 Cm 87/2002-193, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o zaplacení částky 168.965,92 Kč. Šlo přitom o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č. j. 2 Cmo 106/2008-157, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 254/2009 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 120) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; odvolací soud následně usnesením ze dne 22. března 2011, č. j. 2 Cmo 106/2008-181, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. září 2007, č. j. 32 Cm 87/2002-123, ve znění usnesení ze dne 30. října 2007, č. j. 32 Cm 87/2002-125, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy nižších stupňů, vyšly z toho, že: 1) Žalobkyně a žalovaná uzavřely 9. října 1996 až 16. dubna 1999 kupní smlouvy o dodávce elektřiny do odběrných míst v T. a v Ch., s tím, že v obchodních podmínkách „byly ohledně dodávek elektřiny mimo jiné podrobně popsány platební podmínky a fakturace“. 2) Usnesením ze dne 13. září 2000, č. j. 26 K 40/2000-152, prohlásil Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) konkurs na majetek žalobkyně. Konkursní soud následně usnesením ze dne 5. dubna 2006, č. j. 26 K 40/2002-1287, potvrdil nucené vyrovnání žalobkyně s věřiteli a usnesením ze dne 31. července 2006, č. j. 26 K 40/2002-1343, vrátil žalobkyni oprávnění nakládat s majetkem náležejícím do podstaty. 3) Dopisem ze dne 10. října 2000 zaslala právní předchůdkyně žalované tehdejšímu správci konkursní podstaty žalobkyně faktury na částku 82.089,78 Kč (vyúčtování spotřeby elektrické energie do prohlášení konkursu v odběrném místě T. na částku 88.965,92 Kč (vyúčtování spotřeby elektrické energie do prohlášení konkursu v odběrném místě Ch.), kterými „opravil“ původně vystavené faktury ze dne 5. října 2000, a to, vztahující se k odběrnému místu T., na částku 205.369, -Kč se zaúčtovanou zálohou ve výši 100.000,-Kč, a doplatkem 125.369,-Kč, vztahující se k odběrnému místu v Ch., na částku 222.416,56 Kč se zaúčtovanou zálohou ve výši 100.000,-Kč a s doplatkem 122.416,56 Kč. Současně vystavila „opravné“ faktury na částku – doplatek 123.279,22 Kč na částku – doplatek 133.450,64 Kč. 4) Zálohy ve výši 100.000,- Kč a 80.000,- Kč byly připsány na účet právní předchůdkyně žalované před prohlášením konkursu na majetek žalobkyně, přičemž právní předchůdkyně žalované z těchto záloh „po provedeném zúčtování“ do konkursní podstaty žalobkyně vrátila 11.034,08 Kč. 5) Ke dni prohlášení konkursu na její majetek žalobkyně na zálohách na odběr elektrické energie uhradila ve vztahu k jednotlivým odběrným místům 80.000,-Kč a 100.000,- Kč, přičemž na prvním odběrném místě odebrala elektrickou energii za 82.089,78 Kč a na druhém odběrném místě za 88.965,92 Kč. 6) Sporným mezi účastnicemi zůstalo, zda „zúčtování“ záloh v době po prohlášení konkursu na majetek žalobkyně, bylo vskutku (nepřípustným) započtením [§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)]. Odkazuje na ustanovení § 409 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na ustanovení § 580 obč. zák. a § 15 odst. 2 písm. b) zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „poskytnuté zálohy za odběr elektrické energie jsou plněním za elektrickou energii, dodávanou žalovanou žalobkyni v určitém časovém období, kdy podstatou závazkového vztahu mezi nimi je plynulost dodávané elektrické energie za současného sjednaného finančního plnění. Žalovaná tedy sporovaným postupem před prohlášením konkursu zaplacené zálohy pouze v souladu se smluvním ujednáním zúčtovala. Učinila tak způsobem smlouvou předpokládaným a takový úkon ze strany žalované nelze hodnotit jako úkon směřující k započtení“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení právní otázky, zda „úkon jedné ze smluvních stran (prodávající), spočívající ve vyúčtování záloh poskytnutých druhou smluvní stranou (kupující), učiněný však až po datu prohlášení konkursu na majetek druhé smluvní strany (kupující), je úkonem směřujícím k započtení vzájemných pohledávek a v tomto smyslu úkonem nepřípustným s ohledem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV“. Dovolatelka namítá existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom nezpochybňuje, že „zálohy na spotřebu elektrické energie, o jejichž vydání v daném řízení jde, žalované zaplatila v souladu s uzavřenou kupní smlouvou na dodávku elektrické energie ve spojení s obchodními podmínkami žalované (resp. její právní předchůdkyně). Zaplacené zálohy však – podle názoru žalobkyně − představují pouze zajištění budoucí úhrady kupní ceny fakticky spotřebované elektrické energie, když cena spotřebované elektrické energie je zjištěna až odpočtem elektroměru za určité období. Do doby zjištění skutečné spotřeby a tedy stanovení ceny za odběr elektrické energie uskutečněný za určité období jsou zálohy vlastnictvím jejich plátce (žalobkyně), i když v dispozici dodavatele (žalované)“. Jelikož zálohy, které žalobkyně žalované v souladu s uzavřenou kupní smlouvou poskytla, nebyly žalovanou v okamžiku prohlášení konkursu na majetek žalobkyně „vyúčtovány“, byly ke dni prohlášení konkursu majetkem žalobkyně, tj. staly se v souladu ustanovením § 6 ZKV součástí konkursní podstaty. Vyúčtování provedené žalovanou až po prohlášení konkursu na majetek žalobkyně je tak „kompenzačním úkonem žalované vůči žalobkyni“, tj. jednostranným zápočtem dříve poskytnutých záloh, jež odporuje ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že již v usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7 ročník 2011, pod číslem 105, v obecné poloze formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu zúčtování a že tam, kde výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci záloh vznikl nárok podle poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí. V rozsudku ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněném pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále uzavřel, že po