29 Cdo 3310/2008 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3310/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2009 Spisová značka:29 Cdo 3310/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3310.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3310/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. P. T., advokátem, proti žalovaným 1/ V. N., zastoupenému Mgr. M. B., advokátkou, 2/ Ing. J.B., jako správci konkursní podstaty úpadce V. J., zastoupenému JUDr. J.K., advokátem, a 3/ P. Š., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 226/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu  v Plzni ze dne 27. března 2008, č. j. 10 Co 388/2007-278, takto: I. Dovolání se zamítá. II.   Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III.   Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému  a  třetí žalované k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.827,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne        23. května 2007, č. j. 11 C 226/2004-153, kterým Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu       o určení, že žalobce je vlastníkem a spoluvlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí. Vyšel přitom z toho, že: 1) žalobce spolu s V.J. na základě smlouvy o sdružení ze dne              13. dubna 1995 podnikali ve sdružení s názvem „S. e. J. a spol., V. e.“ (dále též jen „sdružení“); účetnictví sdružení vedl V. J., 2) žalobce s V. J. se dne 31. prosince 2001 dohodli na ukončení činnosti sdružení, aniž by provedli vypořádání majetku obou účastníků sdružení; ke dni zániku sdružení přitom existovaly neuhrazené závazky plynoucí z podnikání jmenovaných ve sdružení, 3) Krajský soudu v Plzni usnesením ze dne 5. února 2003, č. j. 27 K 54/2002-7, prohlásil konkurs na majetek V. J. (dále též jen „úpadce“) a správcem konkursní podstaty ustanovil druhého žalovaného, 4) sporné nemovitosti, které účastníci sdružení nabyli v době trvání sdružení  a jako jejichž vlastník, resp. podílový spoluvlastník, byl v katastru nemovitostí zapsán žalobce, druhý žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce a následně je prodal prvnímu žalovanému kupní smlouvou ze dne 28. dubna 2004. Odvolací soud vyložil, že z ustanovení § 840 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), vyplývá odpovědnost účastníka, který vystoupil               ze sdružení, za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne jeho vystoupení. Pokud věřitel uplatní svůj nárok na zaplacení dluhu vzniklého z činnosti sdružení proti bývalému účastníkovi sdružení, nemůže tento účastník důvodně odmítnout uspokojení tohoto nároku jen proto, že již není účastníkem sdružení. Bývalý účastník sdružení odpovídá za závazky sdružení celým svým majetkem a je nerozhodné, s jakým výsledkem s ním bylo provedeno majetkové vypořádání. Protože ke dni zániku sdružení existovaly dosud neuhrazené závazky plynoucí z podnikání žalobce a úpadce ve sdružení, druhý žalovaný – podle názoru odvolacího soudu – nepochybil, sepsal-li do konkursní podstaty úpadce nemovitosti nabyté účastníky sdružení v době trvání sdružení. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 81/2005“) odvolací soud rovněž uvedl, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§ 27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“), převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Může tedy v praxi dojít k tomu, že správce zpeněží majetek sepsaný do podstaty, aniž třetí osoba (vylučovatel) mohla využít práva domáhat se vyloučení tohoto majetku z konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV. V takovém případě má uvedená osoba k dispozici žalobu na vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty, a to opět postupem podle § 19 odst. 2 ZKV. Nabyvatele zpeněženého majetku však již prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva, založené na důvodech vylučujících soupis, úspěšně ohrozit nemůže. Střet včas nerealizovaného (lhostejno z jakého důvodu) nároku vlastníka (třetí osoby) na vyloučení jeho majetku z konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením podle zákona o konkursu a vyrovnání, musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku. Jelikož žalobce spolu s úpadcem solidárně odpovídali za závazky sdružení a protože „se zánikem sdružení nelze dovozovat zánik podílového spoluvlastnictví“, uzavřel odvolací soud, že „nelze postup správce považovat za postup v rozporu se zákonem“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2    o. s. ř. a požaduje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel je přesvědčen, že postup druhého žalovaného, který nemovitosti v jeho vlastnictví, resp. v podílovém spoluvlastnictví, sepsal do konkursní podstaty úpadce, byl nesprávný. Podle jeho názoru měl druhý žalovaný nejprve provést vypořádání majetku sdružení. Poté měl zjistit, zda nějaká část majetku, který připadl žalobci, „spadá do režimu § 27 odst. 5 ZKV“ a v kladném případě žalobce vyzvat ke složení hodnoty takového majetku nebo úhradě zajištěné pohledávky ve stanovené lhůtě. Teprve po marném uplynutí lhůty byl druhý žalovaný oprávněn majetek žalobce zapsat do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Druhý žalovaný však, aniž by o tom žalobce vyrozuměl (jak mu ukládá ustanovení     § 18 odst. 2 ZKV), pojal do soupisu konkursní podstaty veškerý nemovitý majetek žalobce, zajišťující pohledávku Komerční banky, a. s., za úpadcem, přičemž v rozporu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV žalobci neposkytl možnost vyplatit zajištěnou pohledávku či složit cenu zástavy. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud v projednávané věci aplikoval institut odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení. Konstatuje, že existuje-li solidární odpovědnost účastníků sdružení, je věřitel oprávněn žádat splnění dluhu po kterémkoliv z nich. Je-li na majetek jednoho ze solidárních dlužníků prohlášen konkurs, věřitel je oprávněn přihlásit do něj svou pohledávku. Zdůrazňuje však, že z majetku ostatních solidárních dlužníků se věřitel může „hojit“ stále jen „postupem práva“, neboť jejich majetku se konkurs přímo netýká. Právě proto, že se zánikem sdružení nelze spojovat zánik spoluvlastnictví k majetku nabytému společnou činností účastníků sdružení, nejsou spoluvlastnické podíly jiných osob než úpadce účinky konkursu nijak dotčeny a nemohou být bez dalšího zahrnuty do soupisu majetku konkursní podstaty. Maje za to, že R 81/2005 vychází z odlišného skutkového stavu, než který tu je v projednávané věci, dovolatel tvrdí, že druhý žalovaný při sepisu sporných nemovitostí       do konkursní podstaty a posléze (při jejich zpeněžení) ani první žalovaný při jejich nabytí nebyli v dobré víře. Dovolatel upozorňuje, že první žalovaný je dobrým známým úpadce; třetí žalovaná (na niž část ideální polovinu nemovitostí převedl první žalovaný), pak žije s úpadcem ve společné domácnosti, a to dokonce v jedné z nemovitostí, které druhý žalovaný prodal prvnímu žalovanému. Podle dovolatele jednal konkursní soud – v době, kdy udělil souhlas s prodejem sporných nemovitostí mimo dražbu – „v omylu“, vyvolaném druhým žalovaným, o tom,       že žalobci bylo zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce oznámeno. Druhý žalovaný věděl, že sporné nemovitosti nenáleží úpadci a přesto je zpeněžil, aniž by žalobci poskytl možnost „zachránit“ svůj majetek cestou žaloby podle ustanovení      § 19 odst. 2 ZKV, případně vypl